Žádný prezident nemůže být zcela nestranný, nezaujatý, objektivní. Ti první tři polistopadoví za sebou měli politickou historii, znali jsme jejich názory, preference, silné i slabé stránky. Ale žádný z nich nerozpoutal ve funkci skandál, který by posloužil jako záminka ke svolání jedné ze dvou znesvářených stran do ulic, aby pak následně tu demonstrující stranu veřejně pochválil. V tom má Petr Pavel nepopiratelný náskok.

Prezidentování Václava Havla vzešlo z velkých demonstrací v listopadu a prosinci 1989, ale byly to demonstrace spontánní a sjednocující, vedené pozitivní touhou většiny národa zbavit se přežilého režimu, obnovit svobodné volby a vrátit lidem možnost veřejně říkat a psát, co si myslí. Havel občas pohlížel se sympatiemi na různé akce proti Klausově vládě i vládám jiných premiérů, přihřál si polívčičku rudolfinským projevem, ale nepokoušel se vyvolávat masové protesty proti svým oponentům.

Václav Klaus se o vysílání lidí do ulic vyjadřoval vždy s obavami, byť i on po pádu své vlády v roce 1997, na němž měl jistý podíl i dnešní blízký poradce prezidenta Pavla, Petr Kolář, podlehl kouzlu veřejných shromáždění na svou podporu. Naštěstí jen nakrátko. A jako prezident před podobnými akcemi vždy důrazně varoval. Uvědomoval si, jaká s sebou nesou rizika, a věděl, že jako prezident je za stabilitu země v jistém smyslu odpovědný. Své názory říkal jasně a zřetelně, své oponenty popouzel a ironizoval, ale davové akce nepodporoval.

Miloš Zeman jako prezident formujících se „dezolátů“ pravděpodobně zabránil masovějším demonstracím té ublíženější části společnosti, za což se mu nikdy nedostalo dostatečného ocenění. Zažil ve funkci mnoho posměchu od „lepší části“ spoluobčanů, politiků, umělců, vzdělanců, a dokázal se této šikaně postavit s humorem a ježatostí, která sice byla občas ostrá, jedovatá a přehnaná, ale nikdy ublížená. Zeman vracel rány i za své voliče a občas někomu obrazně pochroumal čelist či naťukl nos.

Ten nový je sekáč, ten se nezakecá

Po třech zkušených politicích byl díky masivní a promyšlené kampani, které předcházely besedy s mladými lidmi v celé republice (na nichž Pavla často provázel „přítel po boku“) zvolen prezidentem voják a vojenský úředník nadnárodních struktur, generál Petr Pavel. Vynesla ho mohutná podpora médií, umělců, studentů. Je ovšem pravda, že rtuťovitý Andrej Babiš, kterého na poslední chvíli vypekl Martin Stropnický, Pavlovi výhru usnadnil.

Dva roky se Pavel chová jako nekonfliktní hlava státu. Podepisuje problematické zákony i problematické rozpočty, okouzluje rovným držením těla, střihem vlasů a vousů podle tatíčka Masaryka i vybraným oblékáním. Místo koně osedlal motorku a občas si vyrazí bez helmy jako prostý jouda z vesnice. Svá vyjádření většinou čte, konečně zase může lid u svátečních prezidentských projevů spát, granáty nebouchají. První dáma objevuje tuzemskou módu a plní stránky časopisů pro ženy. Idyla.

Jenže volby dopadly, jak dopadly. Prezident v diskusích s občany neskrývá, že nový premiér není jeho šálek čaje, dokonce se proti němu lehce vymezí. Má přece velkou podporu veřejnosti, může si to dovolit. Budoucího premiéra donutí veřejně národu oznámit, jak naloží se svou obří firmou. Filipa Turka jmenovat odmítne kvůli vyššímu principu mravnímu. Ctitelkám prezidenta se kalí oči, ctitelé nonšalantně přehlížejí i právní a finanční problémy spolku Skupina D, napojeného na vojenskou partu kolem Hradu.

Pak prezident trochu nečekaně vyjede na Ukrajinu, týden po oficiální návštěvě ministra zahraničí, a slíbí Ukrajincům čtyři malá letadla. Pomiňme tanečky vládní koalice i opozice i aktivistickou tiskovku náčelníka generálního štábu, propojeného se zmíněnou Skupinou D. Prezident tu není od toho, aby rozdával či prodával letadla. To má v gesci vláda.

Aby prezidentova autorita neutrpěla, vláda je obviněna ze sobectví. Hrad a ministr zahraničí po sobě začnou bez skrupulí pálit ostrými. Souboj vygraduje hloupými a nabubřelými sms zprávami ministra Macinky prezidentovu poradci Kolářovi a emotivní tiskovkou prezidenta, po níž jsou sms bez kontextu předány médiím a k vyšetření bezpečnostním službám. Všichni se v tom brodíme už týden a snažíme se ten sliz ze sebe oklepat.

Dobří hoši se najdou vždy a všude

Hned po tiskovce odletěl prezident do Španělska na motorky a část národa doufala, že vydechneme. Ale nebylo nám dopřáno.

Hysterická reakce hradního pána vyvolala adekvátní hysterii ve spřízněném podhradí. Bleskově se odkudsi vynořil profesionální svolavač demonstrací, Mikuláš Minář. Milion chvilek pro demokracii spolu s Člověkem v tísni avizovali 21. 2. demonstraci na podporu Ukrajiny s účastí prezidenta, ale aktivisté podpořeni všemi štíty demokracie, včetně Tomáše Halíka, který si v rozhovoru pro televizi Noe přál pád vlády, nelenili a svolali podporovatele současné opozice na 1. únor. Účast předčila očekávání a dojatý Minář přečetl demonstrantům prezidentův pozdrav ze Španěl a poděkování za masivní podporu.

Atmosféra demonstrací je opojná, také jsem si ji ve zmrzlé Praze před mnoha lety užívala plnými doušky a byla vděčná moudrým pořadatelům, že nerozdělili národ drcený téměř padesáti lety nesvobody. Dobře, že dnes každý může demonstrovat beze strachu z obušku. Aktivní prezidentskou podporu konkrétních demonstrantů však vnímám jako zásadní problém.

Petr Pavel přece musí vědět, že je hlavou brutálně rozděleného národa. Že na sebe dvě zhruba stejně velké voličské skupiny dennodenně pálí z hnojometů, nazývají se těmi nejhoršími jmény a neznají slitování. Sám o tom mluvil v novoročním projevu.

Až se ta skupina, kterou Milion chvilek opětovně zve do ulic a na Letnou, někde srazí s popuzenou skupinou voličů vládních stran (kteří čtyři roky čekali na výsledky voleb a v den demonstrací disciplinovaně seděli doma, protože je premiér uklidnil, a jen jedovatě komentovali ten rachot na sítích), může to skončit tragicky. Už teď létají po netu varování před vojenským pučem a českým majdanem.

Moudří politici vědí, že není rozumné vypouštět džina z láhve a svolávat lidi do ulic ani je v tom podporovat. To je práce aktivistů. Pořádat demonstrace pro voličský tábor opozice čtyři měsíce po prohraných volbách je nebezpečná hra, a pokud je navíc spojena s osobou a podporou prezidenta, je to neprozíravý politický hazard. Někdo by měl Petru Pavlovi opatrně vysvětlit, jak odpovědná je jeho role v celkovém ústavním systému. Možná má jako voják jenom snížený práh citlivosti a neuvědomuje si, že v civilních komunitách funguje zákon akce a reakce jinak než v přísně hierarchizovaném prostředí armády a úřednického aparátu.

Prezident Pavel by se měl své nové řemeslo učit nejen od svých poradců, kteří vynikají urážlivým slovníkem, flexibilními, „klouzavými“ názory a nejasnou motivací, spojenou s nadnárodními společnostmi, ale především od svých tří předchůdců, kteří tuto zemi milovali a mnoho pro ni udělali. Hlavně však nikdy nedovolili, aby se kvůli jejich zájmům či ješitnosti přelil bratrovražedný spor českých Monteků a Kapuletů do ulic.

Psáno pro Lidové noviny, 7. 2. 2026