Čas od času se v souvislosti s oprávněnou kritikou velkých schodků státního rozpočtu opakovaně objevují „ekonomické“ analýzy, že příčinou je u nás příliš nízké zdanění práce (resp. zrušení superhrubé mzdy od roku 2021). Ve skutečnosti nejde o analýzy ekonomické, ale čistě matematické, s naprostým odtržením od fungování reálné politiky při sestavování výdajové části rozpočtu. Autoři těchto úvah docházejí k závěru, že by stačilo zdanění práce opět zvednout, a schodek bude o částku navíc vybraných daní nižší.

Ačkoliv to tak matematicky zdánlivě vychází, v reálném politickém světě tomu tak není. Rozpočet není sestavován tak, že se naplánují výdaje, porovnají se s příjmy, a z toho vyjde schodek. Ve skutečnosti se postupuje tak, že se naplánují výdaje. Zjistí se, že obrovsky, zcela nereálně, převyšují příjmy. A tak se stanoví, jaká je maximální možná výše plánovaných výdajů (příjmy plus v dané politicko-ekonomické situaci nejvyšší možný schodek) a výdaje se chtíc nechtíc musejí osekat na tuto maximální možnou výši.

Jde o mentalitu – jako byste tvrdili, že G gamblera dostanete z dluhů, když mu (bez dalšího, jen tak) každý měsíc dáte navíc 1000 Kč… Co se stane? Gambler hravě naháže do automatu i tu dodatečnou tisícovku, o nějakém splácení dluhů nebo jen zastavení dalšího zadlužování nemůže být ani řeč. Než se někam případně začnou takto sypat peníze, je nezbytné nejprve změnit onu mentalitu. A to je mnohem náročnější, než „pro dobrou věc“ obětovat tisícikorunu (nebo zvýšit daně). Bohužel, téměř vždy je to tak, že konec utrácení neudělá nic jiného, než nouze (Publius Syrus).

Vážení prosazovatelé snížení schodků veřejných financí prostřednictvím zvýšení daní, jakkoliv je Váš cíl správný, smiřte se tedy prosím s tím, že Vaše snaha takto snížit schodek je marná. Toho jde v praxi dosáhnout – částečně – snad jedině uplatněním dluhové brzdy, jak se teď ukazuje v Německu. Z dalších empiricky ověřených možností mě napadá už jen Mileiho motorová pila, případně řecký scénář (tedy ta nouze)… Pokud vyšší zdanění prosadíte, dosáhnete jenom toho, že budou díky tomu vyšší státní výdaje! Schodek se nezmenší. Možná kosmeticky v prvním roce po takové změně, abyste si mohli zapsat klamně uspokojivé body za Vaši kontraproduktivní snahu.

Pokud chcete přispět do diskuse nad možnými daňovými změnami, je to v pořádku. Rozhodně je na místě pokusit se dosáhnout toho, aby mnozí vysokopříjmoví plátci daní neměli míru zdanění nižší než ti nízkopříjmoví. Obecněji, aby ti chudší nepřispívali těm bohatším (ani formou dotací na luxusní zboží). Ale pokud se tím zvýší celkový výběr daní, neargumentujte u toho potřebou snížit schodek.

A už vůbec nevolejte po obnovení superhrubé mzdy. Byl to špatný a zbytečně složitý koncept, používaný pouze v Česku, vyhovující hlavně dodavatelům mzdového software a vysokopříjmovým plátcům dosahujícím na stropy odvodů pojistného. Danit pojistné (ve skutečnosti sociální a zdravotní daň) je zvrácenost. Dobře, že to bylo zrušeno, a doufejme, že se to nevrátí! Je samozřejmě potřebné a správné dát na výplatních páskách občanům vědět, kolik je jejich skutečná hrubá mzda. Ale za tímto účelem odstraňme raději lživé a realitu zamlžující rozdělení zdravotního a sociálního pojištění na část placenou zaměstnancem a část placenou zaměstnavatelem.

Jan Mikulecký pro Konzervativní noviny

Autor je členem Konzervativní strany.