Svoboda je základním statkem člověka, touží po ní a ne vždy se mu jí dostávalo. Dá se říct, že teprve svoboda ho činí člověkem. Nebývá ovšem absolutní. Absolutní svobody se jedinec těší jen ve svých myšlenkách. Tam může pustit fantazii naplno a přemýšlet nejen o věcech hezkých, ale i těch nepěkných, jako nevěře, krádeži, či vraždě nebo atentátu. Může si vytvořit názor na Putina či Zelenského jaký chce. A nikdo ho za to nemůže popotahovat, protože do hlavy mu nikdo nevleze. Zatím a doufejme, že to tak ještě dlouho zůstane.

Ve svých myšlenkách je člověk sám, ale v realitě je součástí mnoha dalších jedinců – společnosti. Každý z nich má v myšlenkách tu svoji svobodu a v reálném životě by tyto svobody začaly na sebe narážet a mnohdy si protiřečit. Proto společnost musí svobodu nějak usměrňovat. Morálkou a později zákony. Spoustou omezení a zákazů. Člověk tak dobrovolně směňuje část svobody za bezpečnost. Vesměs to funguje. Smiřujeme se s tím, že nesmíme chodit na červenou, a musíme jezdit na určené straně komunikace předepsanou rychlostí. Zásadou je, že moje svoboda by neměla omezovat ostatní nebo jim dokonce ubližovat.

Se svým kamarádem se občas přeme, kdo měl větší svobodu, jestli pravěký lovec nebo dnešní moderní člověk. Já se spíš kloním k tomu pravěkému lovci. Toho omezovalo jen pár kmenových pravidel a jinak mohl udělat cokoliv včetně toho nechat se sežrat medvědem. Jak posuzovat míru svobody toť otázka? Matematický přístup, inspirovaný pravděpodobností, definuje míru nesvobody jako poměr těch činností, které jsou omezeny a zakázány, ku všem možným činnostem, které by člověk mohl podniknout. Ale svobody nejsou rovnocenné a právem namítnete, že je rozdíl jestli nesmím přecházet na červenou nebo jestli nesmím vycestovat ze své země.

Společnost musela sáhnout i k omezení některých základních svobod. Ve svých činech tak nesmíte hanobit rasu, či menšiny a nově i gender. Natož nabádat k jejich omezení. Co kdyby se cítili nekomfortně nebo nedej bože poníženě. Na jednu stranu si myslím, že se to přehání a člověku prospěje, když se občas zacítí nekomfortně nebo i poníženě. Zocelí ho to a více přemýšlí. Připraví ho to na reálný život, který není jen korektní selankou.

Trochu mě mrzí, že památku obětí nacizmu a holokaustu musí chránit zákon, který propagaci či popírání definuje jako trestný čin. Ve slušné společnosti by na to měla stačit morálka. Ale Homo sapiens není bohužel žádný beránek. Všimněte si, že obdobné, ne-li větší oběti komunizmu nejsou takto chráněny a komunizmus sám odsuzován. Je to tím, že dnes už žádný nacistický stát neexistuje, kdežto těch komunistických ještě pár ano a zrovna ten druhý nejlidnatější. Byly by s tím diplomatické obtíže.

Mocní mají vždy nutkání omezovat názory a nutit ten svůj jediný správný. Je to pak pro ně jednodušší. V totalitách je to jasná cenzura, i když se jí zpravidla tak oficiálně neříká. Ale i liberální správňáci podléhají stejnému pokušení a zakládají různé úřady na napravování dezinformací či tlačí internetové firmy, aby samy omezovaly své uživatele. Ale internet je virtuální náměstí a tam by měla platit svoboda slova. Tam vykřikuje každý za sebe. Obojí cenzurou devalvují a diskvalifikují své hodnoty. Až je nakonec znehodnotí. Jen vzpomeňte na Francouzskou revoluci, co zrodila heslo „Volnost, rovnost, bratrství“. Nakonec ho šířila gilotina, kterou také zrodila. Nedává-li smysl svoboda slova, nedává smysl ani něco dalšího.

Jsem přesvědčen, že by v moderní společnosti ale měla platit absolutní svoboda názoru. Prohlášení deklarující jen můj osobní názor, bez nějakého nabádání, hodnocení jiných či návodného chování. Za ten by neměl být nikdo popotahován v žádných oblastech. A měl by mít právo ho vyjádřit. Když prohlásíte, že je Země plochá či že podle vás obíhá Slunce a planety kolem Země nebo, že Američané nikdy na Měsíci nebyli, tak se toho moc neděje. Jen se většina lidí pousměje a mají vás za blázna. Když ale vyjádříte názor na žhavou současnost, tak narazíte a svobodu názoru moc neuplatníte. Ostatní vás začnou osočovat a nálepkovat poté, co jim dojdou argumenty. Mnohdy se připojí i stát. Jak chcete hodnotit osobní subjektivní názor jedince? Neznáte jeho pohnutky a životní zkušenost, která ho k danému názoru přivedla. Je to jen jeho názor. Na to existuje jen jediná adekvátní odpověď: „Já si to nemyslím.“

Kdyby se tím lidé řídili, zmizela by většina nenávistných komentářů pod články, nebyli by odpírači, sluníčkáři, dezoláti, chcimíři, válkychtiví a všichni ti další tolik frekventovaní. Vždy by převládl nějaký většinový názor a ten je relevantní. Většina by se asi zastávala Ukrajiny, už proto, že je menší a byla napadena. Život by byl jednodušší, klidnější a laskavější. Máme přece většinovou demokracii. Společnost musí být pestrá, jinak bude ponurá. Tak to zkusme a emoce nechme doma.