Sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení skončil už na svatodušní pondělí, ale odezvy na něj se pořád v médiích publikují, a to i zde. Takže chci přidat svůj místní pohled. Jsem patriot, v Brně stojí má rodná porodnice a žiji tu už víc jak 70 let. Sjezdu jsem se přímo neúčastnil, ale byl jsem na několika doprovodných akcích a zažil si místní atmosféru.

Sjezd vzbudil veliký zájem v celé republice a pokud je naše sněmovna reprezentantem většiny občanů, tak vzbudil reakce převážně negativní. U nás je tomu jinak. Akce se aktivně zúčastnili naše primátorka i hejtman. Takže brňané a jihomoravané to přijímali převážně kladně. Proti sjezdu protestovali i místní, brněnští komunisté a pár podporovatelů SPD, ale byli v jasné menšině. Do Brna vážil cestu na protestní akci i exprezident Zeman, ale ten má štvaní lidí jako dlouholetého koníčka.

Soužití s Němci, kteří u nás žili od středověku, nebylo vždy bezproblémové. V době národního obrození jsme se vůči sobě výrazněji vymezili. Víc vyhrocené to začalo být zejména po 1. světové válce. Němci obývající sudetský masiv, kde bylo souvislé převážně německé osídlení, republiku nepřijali a požadovali autonomii, samostatnost nebo připojení k německému státu. Ale ani republika Němce úplně nepřijala. Za jediný státotvorný národ byl považován ten umělý československý. Němci u nás to neměli jednoduché, ale jiní to po světové válce měli ještě mnohem těžší. Maďaři obývali po tisíc let jedno území a byli přesvědčeni, že žijí v Uhrách, a najedou jim bylo oznámeno, že žijí na Slovensku, o kterém do té doby nikdy neslyšeli. Rakouští Tyrolané, kteří se po 1.světové ocitli v Itálii, se s tím nesmířili ještě dlouho po té druhé. Naši Němci odjakživa věděli, že žijí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Negativní emoce v souvislosti se sjezdem úplně nechápu možná i pro to, že v Brně a vlastně skoro na celé Moravě nebylo velké souvislé německé osídlení. Hned vedle převážně české vesnice byla obec většinově německá. Tato skutečnost nahrávala větší národnostní toleranci. Ta skončila až nástupem nacizmu. I naši Němci postupně většinově přijali Hitlera jako německého vůdce i s jeho ideologií o nadřazenosti německé rasy a jejímu předurčení vládnout ostatním národům. Podlehnou pocitům vlastní výjimečnosti je hodně jednoduché, zejména je-li to davové. Ty vzácné jedince, kteří tomu nepodlehli, bychom měli ctít. Někteří v průběhu války prozřeli, ale to už bylo pozdě. V totalitě každý projev nesouhlasu nebo jen nedostatečného nadšení je nebezpečný nebo minimálně přináší vážné životní nepříjemnosti. I naši Němci tak napomohli agresivnímu Německu v rozpoutání 2. světové války a přinesli utrpení a tragédii mnoha národům nejvíce Židům. A také sobě. Válka a její důsledky byly největší tragédií v dějinách germánských národů. I oni měli miliony mrtvých, rozbitou zemi, zničená města a museli vyklidit obrovské území od Východního Pruska až po Štětín a Cheb. Na dlouho byli právem vyvrheli Evropy.

Považuji za správné a pochopitelné, že první sudetoněmecký sjezd u nás byl právě v Brně. Válka a její důsledky tady poznamenaly obě strany. Brněnští nacisté obsadili radnici a další úřady ještě před oficiálním koncem Česko-Slovenska a vznikem protektorátu. Vládli zde až do konce války. Do Brna tak nebyl dosazen říšský správce, jak tomu bylo v jiných i většinově německých městech. Že jsou to nacisté a zároveň brňáci, se projevilo například tím, že hned po prvním bombardování bezpečně schovali nejcennější brněnské historické a umělecké památky. A také dělali obstrukce při rekvírování kostelních zvonů. Byli to kovaní nacisté, dokázali spojit rodinnou procházku po Kraví hoře s návštěvou poprav českých vlastenců v Kounicových kolejích. Někteří se po válce sami dostali do Kouniček jako vězni a byli po právu za své činy potrestáni. K vyhnání brněnských Němců došlo ještě dřív, než začala jednání o odsunu v Postupimi. Byla to čistě naše akce. Ozbrojený doprovod dělali převážně dělníci ze Zbrojovky. Rudoarmějci se přidali až poté, co zjistili, že si tak mohou užít svoji zálibu ve znásilňování. Od svých rodičů vím, že měli své příbuzné a známé mezi vyhnanými i mezi těmi, co je vyhnali. Mezinárodnostní sňatky nebyly běžné, ale ani výjimečné, takže do odsunu šly dobrovolně i české ženy. Doprovázely tak své dcery a vnoučata, jejichž němečtí manželé a otcové padli, byli nezvěstní nebo v zajetí. Ten brněnský odsun byl násilný a nespořádaný. Předchozí odsun brněnských Židů byl spořádaný a s mnohem tragičtějšími následky.

Místní organizátoři akce byli několikrát označeni za kolaboranty. Slovem „kolaborace“ se označuje spolupráce s nepřítelem. Ale Německo je už 27 let náš spojenec, za svého nepřítele nás označuje Rusko. Pořád přetrvává nevraživost, odpor a strach ze Sudeťáků. Nevím, že by tu prováděli nějaké diverzní akce nebo protistátní činnost. Nelíbí se jim některé naše zákony, ale respektují je. Já, a asi i další, to mám stejné. Také se mi nelíbí některé naše zákony a nařízení, ale ctím je. Považují Benešovy dekrety za nespravedlivé. Nespravedlivé byly, a to nejen vůči Němcům. Byla to jedna z mnoha nespravedlností v dějinách. Náprava takových historických nespravedlností není dost dobře možná, protože většinou přináší nové nespravedlnosti. Toho jsou si dnes vědomi i sudetští Němci. Kolektivní vina je problematická. I v carském Rusku do vyhnanství posílal soud, až bolševici začali přesouvat celé národy bez soudu. Možná individuální posuzování viny našich Němců by pro ně mělo ještě horší následky. Nejčastější by zřejmě bylo obvinění z vlastizrady.

Minulost všichni považujeme za uzavřenou. Sjezd i doprovodné akce se převážně zabývaly současností a budoucností. Posměšky, že se stále jen vzájemně omlouváme, jsou naprosto mylné. Proběhlo pár pietních akcí připomínajících zejména osud brněnských Židů, ale minulost se neřešila. To máme dávno za sebou. Pochod smíření se chodí už 20 let. Na celé akci mě nejvíce překvapilo věkové složení účastníků. Nejde už jen o první generaci potomků vyhnanců, ale byla tady i jejich vnoučata a možná pravnoučata. Je to skupina cizích státních příslušníků, většinou občanů Německa a Rakouska, kteří mají k naší zemi silný vztah. Měli bychom jim pomoci tento vztah kultivovat a spolupráci rozvíjet. Podle mne tu měl být ministr zahraničí nebo měl alespoň vyslat svého náměstka. Takhle o budoucnosti jednali jen jihomoravský hejtman a brněnská primátorka. V pohraničí jsem viděl řadu upravených dříve zpustlých hřbitovů a zachráněné a opravené stavby převážně sakrální. Bylo to jejich prací a za jejich finance. Památky na brněnské Židy máme opravené a udržované. Na dlažbě před domy, kde žili, jsou jejich jména, která i veřejně čteme. Připomínáme si také různé události, jako vypálení a vyrabování největší brněnské synagogy německými mladíky. Udržuje se i povědomí o holokaustu Romů. To, že zde od založení města žili i Němci, se pozná jen na náhrobcích brněnských hřbitovů. V ulicích jsou různé pamětní desky na významné rodáky a osobnosti, které zde působily, ale že jejich rodným jazykem byla němčina se nepozná.

I mě se na o svatodušních svátcích v Brně proběhlé akci něco nelíbí. Už dlouho mě dráždí název toho spolku, který se zde sešel. V Sudetech vznikla Sudetoněmecká strana, která měla hájit zájmy Němců v této oblasti, časem ji volili i Němci z jiných částí republiky a postupně se stala stranou nacistickou. Vyhnanci i později odsunutí si název své strany ponechali, a i my jsme si pak většinově zvykli označovat tak všechny bývalé spoluobčany a jejich potomky. Podle mne to nebyl šťastně zvolený název. My jsme z Brna a okolí žádné Sudeťáky nevyhnali. Zbavili jsme se našich brněnských a moravských Němců. Brno nejsou Sudety.

Tož tak.