9.8.2022 | Svátek má Roman


HISTORIE: Zpátky na Západě

29.4.2011

Přijetí České republiky do NATO nebylo snadné. Nejvíc se o ně zasloužili prezident Václav Havel a diplomat Alexandr Vondra

Když se Bill Clinton usadil v lednu 1993 v Bílém domě, nepatřila Evropa mezi jeho vládní priority. Nicméně nejasná situace v Moskvě a pokračující občanská válka Balkáně ho donutila, aby se jí začal zabývat - uvedl diplomat Ronald Asmus v knize Dveře do NATO.

Domluva z balkonu

První náměstek ministra zahraničí Alexandr Vondra si uvědomil, že teď musí získat pro vstup do NATO novou politickou garnituru ve Washingtonu. Vždyť všichni myslí postaru, jako by bipolární svět neskončil. Tápou, nevědí, jestli má NATO ještě nějaký smysl.
V polovině dubna se Clinton účastnil slavnostního otevření Muzea holocaustu ve Washingtonu. Přijeli i představitelé zemí střední Evropy, které toto nacistické vraždění nejvíc zasáhlo.
Clinton si pozval evropské hosty 20. dubna ke schůzce, ale měl zpoždění, které se protahovalo. V Bílém domě platil zákaz kouření. Vášniví kuřáci Vondra a polský Walesa to nemohli vydržet a vyšli na balkon, kde si zapálili, prezident Havel disciplinovaně po cigaretě nesáhl. Přitom se domlouvali, že na amerického prezidenta kvůli NATO tvrdě zaútočí. Hostitel přišel až za dvě hodiny - prý měl neodkladné jednání v Kongresu.
"Naším hlavním problémem je, že žijeme jako ve vakuu," řekl mu Václav Havel, když s ním seděl v Oválné pracovně. "Proto se chceme připojit k NATO. Kromě toho našimi hodnotami a duchem jsme součástí západní Evropy."
Lech Walesa mluvil ještě ostřeji: "Všichni se bojíme Ruska. Jakmile schválí Rusko agresivní zahraničí politiku, bude namířena proti Polsku a Ukrajině."
"Ani jedna z delegací neodešla z těchto setkání s pocitem, že by mohly významně ovlivnit prezidentovo myšlení," napsal Asmus. "Opak byl však pravdou. Prezident se svěřil svému poradci pro národní bezpečnost Tonymu Lakeovi, jaký silný dojem na něj udělal jejich zájem integraci do NATO."

Jenom prezident a jeho poradce souhlasí

V srpnu zveřejnili studii o rozšiřování Aliance v prestižním měsíčníku Foreign Affairs Ronald Asmus, Steve Larrabee a Richard Kugler, odborníci z firmy RAND, která se zabývá strategickými předpověďmi.
Když Asmus a Larrabee hovořili s Jennome Walkerovou, ředitelkou odboru pro Evropu v Radě národní bezpečnosti, neměli šanci ji přesvědčit. Řekla jim: "V celé vládě jsou jenom dva lidé, kteří s vámi souhlasí - prezident a Tony Lake."
I Madeleine Albrightová, vlivná velvyslankyně USA v OSN a členka kabinetu, myslela postaru. Tato Čechoameričanka byla dcerou československého diplomata Josefa Korbela, který po komunistickém puči v únoru 1948 zůstal v zahraničí.
"Měl jsem s ní v roce 1993 dlouhý rozhovor v OSN," vzpomíná Vondra. "Albrightová vycházela z konceptu transformace Komise pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Musel jsem ji přesvědčovat, že pro nás není tato myšlenka přijatelná. Když pochopila, začala nám pomáhat."
Vondra lobboval i u dalších amerických politiků. "K pochopení situace přispíval odlesk Havlovy slávy, všichni vzpomínali na jeho návštěvu Washingtonu. A taky pociťovali vinu za Jaltu na jaře 1945, kdy se Roosevelt nechal obelstít Stalinem ohledně dalšího vývoje v Polsku a ve střední Evropě."

Překlenovací projekt

Postkomunistické státy nejsou na vstup do Aliance připraveny - upozorňovali vojáci. Generál John Shalikashvili, který se chystal přejít z funkce velitele vojsk NATO v Evropě do křesla náčelníka generálního štábu, vystoupil v srpnu 1993 s překlenovacím projektem: Navrhneme jim přechodné období, které nazveme Partnerství pro mír (Partnership for Peace). Členské státy musí splňovat určitá přísná měřítka a my budeme sledovat, jak se s nimi vyrovnávají.
"Byli jsme zklamaní," vzpomíná Jiří Schneider, který vedl odbor plánování na ministerstvu zahraničí. "Většina z nás chtěla tento projekt odmítnout. Ale Saša Vondra nesouhlasil. Tvrdil, že Američané jsou pragmatici, a proto se musíme chopit toho, co nám nabízejí, a plně toho využít."
Když se o tomto rozladění dověděl Clinton, rozhodl, že tam vyšle vyjednavače, kteří odtamtud pocházejí: Shalikashviliho, Albrightovou a Gatiho. Otec Shalikashviliho byl gruzínský princ, který uprchl z Ruska před bolševiky do Polska a později do USA. Maďarský novinář Charles Gati emigroval na Západ po tom, co sovětské tanky rozdrtily na podzim 1956 povstání v Budapešti. Nyní působil na ministerstvu zahraničí.
Walesu museli dlouho přesvědčovat. Nakonec na Partnerství pro mír kývl, byť s kyselou tváří. Rovněž v Praze a Budapešti po menším zdráhání souhlasili.

Partnerství jako šidítko?

Začátkem ledna 1994 schválili v Bruselu projekt Partnerství pro mír představitelé Aliance. Clinton s Albrightovou odletěl do Prahy. Chtěli Čechům objasnit pozadí projektu Partnerství pro mír. Rozšíření by mohlo odcizit Moskvu a zatlačit Ukrajinu zpátky do vlivu Ruska.
Ano, chápu, ale veřejně řekněte, že Partnerství je prvním krokem k plnoprávnému členství v NATO - souhlasil prezident Havel. Clinton to druhý den veřejně potvrdil. "Přesto jsme Američanům moc nevěřili," konstatoval Oldřich Černý, který se stal ředitelem civilní výzvědné služby Úřadu pro zahraniční styky a informace. "Považovali jsme to za šidítko."
Ani ve Spojených státech nebylo dobojováno. Albrightová si nebyla během zpátečního letu nad Atlantikem jistá, jestli se podařilo dveře do NATO otevřít. Dan Fried z Národní bezpečnostní rady si myslel, že zvítězili oponenti rozšiřování. Také v Pentagonu považovali Partnerství za náhražku.
Na jaře 1994 skupina kongresmanů vedená vůdcem republikánů ve Sněmovně reprezentantů Newtem Gingrichem usoudila, že rychlé rozšíření NATO přispěje ke stabilizaci Evropy a vytvoří hradbu proti ruskému neoimperialismu. Obávala se, že Clintonova vláda nemyslí tento úkol vážně. Republikáni požadovali, aby se v lednu 1999 staly členy Aliance Česká republika, Maďarsko a Polsko.

Tíživé nedostatky kandidátů

"Náměstek ministra zahraničí USA Richard Holbrook, který začátkem roku 1995 objížděl kandidátské státy, nás upozornil, že ještě musíme vyřešit česko-německé vztahy," vzpomíná Vondra. "Proto jsme připravovali společnou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich rozvoji. Její text podepsali premiér Václav Klaus a kancléř Helmut Kohl s ministry zahraničí v lednu 1997."
Zato Maďaři zápasili s ekonomikou, jejich menšiny v sousedních státech občas požadovaly mimořádná práva. Největší nedostatky tížily Polsko. Chyběla civilní kontrola armády, náčelník generálního štábu Tadeusz Wilecki dokonce usiloval o vůdcovství, obchodní podniky prodávaly zbraně státům s pochybnou pověstí, ekonomická reforma nepokročila, projevoval se antisemitismus. Když v listopadu 1995 zvítězil v prezidentských volbách bývalý komunista Alexander Kwasniewski, Washington znejistěl. Nová hlava státu překvapila - ohlásila, že jeho socialistická strana požaduje zapojení do NATO a chce všechny podmínky k tomu nezbytné splnit.
V říjnu 1996 oznámil Clinton: V roce 1999 - v době padesátého výročí vzniku NATO a desátého výročí pádu berlínské zdi - přijme Aliance nové členy.

Tři kandidáti stačí

Které státy přijmout? Diskutovali o tom náměstci ministrů zahraničí členských zemí. Washington prosazoval Českou republiku, Maďarsko a Polsko. Paříž a Řím chtěly přidat ještě Slovinsko a Rumunsko. Ale tyhle dva státy ještě nejsou pro členství dost kvalifikované - oponovali Američané.
Definitivně rozhodl summit nejvyšších představitelů NATO v červenci 1997 v Madridu: První trojice.
V prosinci 1997 podepisovali všichni ministři zahraničí zemí NATO se svými kolegy z České republiky, Maďarska a Polska v Bruselu přístupové dokumenty. Albrightová seděla vedle ministra Jaroslava Šedivého. "Vzala si své pero, psala soustředěně, pak se na vteřinu zarazila a ještě něco dopsala," vzpomínal Šedivý v memoárech Diplomacie je uměním kompromisu. "Vzala ten list papíru, se šťastným úsměvem mi jej ukázala, a i když jsem dobře nemohl rozeznat, na co míří její ukazováček, polohlasem mi řekla: Poprvé jako Korbelová. Na protokolu je podepsána Madelaine Korbel Albright. Když jsme s ní potom s Kovacsem a Geremekem v závěru dne sešli, řekla mi, že to byl první mezinárodně smluvní dokument, pod kterým se jménem USA podepsala vedle Albright i jako Korbel, a že to byl pro ni silný emotivní zážitek."
Americká vláda ještě musela vybojovat poslední kolo v Senátu, který schvaluje mezinárodní smlouvy. "Levicová demokratka Albrightová vytvořila s ultrapravicovým republikánem Helmsem dvojici, která vedla proces ratifikace tak, že v Senátu hladce prošel," pochvaluje si Vondra. Při hlasování 13. dubna 1998 s tímto zákonem souhlasilo 80 senátorů, proti bylo pouze 19 - to byl ohromný úspěch. Clinton ho podepsal o pět týdnů později.

Váhání sociálních demokratů

Když přiletěl v dubnu 1997 do Prahy generální tajemník NATO Javier Solana, bývalý funkcionář španělské socialistické strany, vyžádal si rozhovor s Milošem Zemanem, předsedou České strany sociálně demokratické (ČSSD). Čekal od něj podporu. Odešel však udivený a rozčarovaný. Později se zeptal Šedivého: "Opravdu mají sociální demokraté odpor ke vstupu do Aliance?"
Začátkem následujícího roku narazil Solana v Praze ještě tvrději. Poslanec Jan Kavan z ČSSD se ho zeptal: "Je možné z NATO vystoupit?" Byla to provokace. Kdyby četl zakládající Washingtonskou smlouvu, nemusel se ptát.

"Sluneční den" pro republiku

Česká sněmovna hlasovala o přijetí do NATO 15. dubna 1998. Ze 192 přítomných souhlasilo 154 poslanců, proti byli komunisté a členové Sládkova Sdružení pro republiku. Senát posvětil přístup bez emocí.
V létě se ujali v Praze vlády sociální demokraté. Zeman se stal premiérem a Kavan ministrem zahraničí. Třebaže měli nálepku pochybovačů o účelnosti Aliance, jejímu rozšiřování se nebránili - poškodili by tím renomé republiky.
Prezident Havel podepsal listiny o vstupu do NATO v Trůnním sále Pražského hradu 26. února 1999. Američané uspořádali předání ratifikačních dokumentů v Trumanově knihovně ve městě Independence v Missouri - na počest prezidenta, za jehož vládnutí NATO vzniklo. V pátek 12. března 1999 je od ministra zahraničních věcí České republiky Kavana a jeho kolegů z Polska a Maďarska převzala Albrightová.
Oslavy proběhly rovněž v Praze. A před bruselským sídlem NATO se za účasti představitelů nových zemí vztyčovaly vlajky nových členů. Zeman pateticky mluvil o "slunečném dnu pro Českou republiku".

Zkrácená poslední kapitola z knihy Osudové okamžiky XX. století, která vychází v nakladatelství Albatros-Plus začátkem května.
Vyšlo v MfD 19. 4. 2011

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!