V prosinci 1998 rezignoval britský labouristický ministr obchodu a průmyslu Peter Mandelson. Důvod? O dva roky dříve, to ještě nezastával vládní funkci, ale byl poslancem Dolní sněmovny, mu poskytl půjčku jiný kolega z poslaneckého klubu labouristů, Geoffrey Robinson (ve výši 373 tisíc liber na nákup domu). Poté, co labouristé s lídrem Tonym Blairem vyhráli v květnu 1997 všeobecné volby, stali se oba poslanci, Mandelson i Robinson, členy vlády.

A zde udělal Mandelson chybu. Nezveřejnil informaci o této půjčce, de facto ji zatajil. Proč by ji měl zveřejňovat? Protože podle pravidel britské politické kultury, a měla by to být pravidla platná v celém svobodném světě, je člen vlády při nástupu do funkce povinen uvést všechny významné finanční závazky, vztahy a okolnosti, které by mohly být potenciálním důvodem pro střet zájmů, případně by mohly ohrozit důvěru ve vládu ze strany veřejnosti. Jinými slovy Mandelson nedal na vědomí, že jako člen vlády dluží jinému členu vlády značnou finanční částku. Připomeňme: v době, kdy se Mandelson s Robinsonem na půjčce dohodli, nebyli v exekutivě, ale sloužili jako poslanci ve sněmovně. Mandelson se nedopustil ničeho nezákonného. „Pouze“ jednoho opomenutí, to bylo ale zásadní. Podle týdeníku The Spectator se informace o půjčce dostala na veřejnost v prosinci 1998.

Nabízí se otázka, zda odchod z vlády nikoli kvůli kolosálnímu skandálu, ale kvůli osobní chybě, nesprávnému úsudku, není trestem až přehnaně přísným. Nikoli v demokratické zemi s vyspělou politickou kulturou. Mandelsonovu pozici v této záležitosti komplikovala skutečnost, že ministr Robinson (jeho věřitel) byl vyšetřován kvůli podezřelým podnikatelským aktivitám (možné daňové úniky, netransparentní finanční operace aj.). Vyšetřování se týkalo doby, kdy nebyl ve vládě, nicméně podstatné je, že bylo vedeno ministerstvem, v jehož čele stál právě Mandelson. Z toho plyne, že Mandelson mohl být zapojen do dohledu nad vyšetřováním člověka, od něhož si půjčil peníze – a i kdyby do vyšetřování přímo nezasahoval (jakože nezasahoval), v britské politické kultuře jde o zjevný a nepřijatelný střet zájmů. Aby nedošlo k omylu, nejde o půjčku jako takovou, ale o to, že ji zatajil; zároveň je podstatné, kdo mu ji poskytl a jaký post ta osoba v době vyšetřování ve vládě zastávala. Třebaže o Geoffreyi Robinsonovi primárně tento článek není, je zapotřebí uvést, že v kabinetu zastával funkci ministra na pozici Paymaster General, v níž kromě jiného dohlížel na transparentnost při nakládání s veřejnými prostředky. Vzhledem k tomu, že byl sám vyšetřován kvůli možným finančním nesrovnalostem, jevilo se jako nanejvýš problematické, aby osoba se zpochybněnou osobní finanční integritou zastávala vysokou vládní pozici, nota bene s uvedenou kompetencí. Vlastně to bylo nejen problematické, ale neudržitelné. Proto také Robinson, stejně jako Mandelson, v prosinci 1998 z vlády odešel. (Pro úplnost dodejme, že vyšetřování nevedlo k obvinění; trestně stíhán Robinson nikdy nebyl. Jeho problém, stejně jako problém Mandelsona, patří do kategorie etické, nikoli trestněprávní.

Demise
Když Mandelson 23. prosince 1998 podával demisi, doprovodil ji slovy, která mě hluboce oslovila. Řekl: „Nemyslím si, že jsem udělal něco špatného nebo nepatřičného. Ale měl jsem v té věci být víc upřímný a otevřený. Musíte nejen jednat správně, ale i působit tak, že jednáte správně.“ Jinými slovy, politik nesmí působit dojmem, že udělal něco nesprávného – a když takovým dojmem působí, musí odejít. Hovoříme zde o špatném úsudku. Ten ve své době ovlivnil počínání Petera Mandelsona ve Spojeném království a v této době u nás ministra Petra Blažka. U obou to skončilo rezignací. Jeden rozdíl tu ale je. Zatímco záležitost Petra Mandelsona je pohříchu osobního rázu, přičemž v případě neřešení měla kauza potenciál zásadně poškodit morální kredit celé Blairovy vlády (nicméně pád vlády nebyl tehdy reálně ve hře), záležitost bitcoinového daru českému státu (ministerstvu spravedlnosti) dalece přesahuje morální kredit jednoho jejího člena (ministra Blažka) a z podstaty věci vrhá stín také na ministra financí a rovněž na premiéra – a tím na celou vládu, která se v pojetí opozice a části veřejnosti jeví jako spolupachatelka zločinného jednání. Čili: vláda je zdrojem nedůvěry „sama o sobě“, nikoli že nedůvěru vůči ní může způsobit jeden její člen. Že ale nejhlasitěji po demisi celého kabinetu volá politik, který - ač sám měl ve své době hroudu másla na hlavě - jako premiér prohlásil (16. 11. 2018): „Já vám jenom chci říct, že nikdy neodstoupím. Nikdy. Nechť si to všichni zapamatují. Nikdy.“? To už je jen průvodní jev tuzemského politického Kocourkova. Proč to tenkrát trestně stíhaný (!) Andrej Babiš vlastně řekl? Protože se cítil být nevinný. Pokud se tedy nyní cítí být nevinný z ničeho neobviněný a trestně nestíhaný premiér Fiala, proč by měl odstupovat?

A nad tím vším visí dvě otázky. Proč Geoffrey Robinson půjčil v roce 1996 Peteru Mandelsonovi peníze na koupi domu? Oba říkají, že tomu tak bylo z ryzího přátelství. Movitý přítel půjčil nezištně peníze méně movitému příteli. Není důvod jim nevěřit, oba se stali členy vlády o rok později (a nemohli vědět, jak volby 1997 dopadnou). Druhá otázka: Proč Tomáš Jiřikovský daroval ministerstvu spravedlnosti bitcoiny v hodnotě (po jejich prodeji) zhruba jedné miliardy korun? Kdo to ví, odpoví...