Již tradičně je první hodina po poledni prvního dne v novém roce vyhrazena pro novoroční projev prezidenta republiky. Jeho obsah má celou řadu rovin, a je proto i z různých stran probírán a analyzován. Pokusme se však nahlédnout minulost a proměnlivost tohoto poselství. Jeho tradice je již dlouhá, a ten úplně první novoroční projev prezidenta republiky si dnes již sotva kdo upamatuje. Pronesl jej totiž tehdy nedávno zvolený první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk po svém poválečném návratu ze Spojených států. Dost možná právě tradice Spojených států a prezidentských Zpráv o stavu unie inspirovala Masaryka. Ovšem k Zprávám o stavu unie (State of the Union Messages) byli a jsou američtí prezidenti vázání 2. článkem Ústavy (odst. 3), podle něhož musí podobnou zprávu přednést Kongresu Spojených států, byť s poněkud vágním časovým vymezením („He shall from time to time give to the Congress information of the state of the union.“) Proto se tato poselství opakují rok co rok již od vzniku Spojených států v roce 1789, respektive od první Zprávy prvního amerického prezidenta George Washingtona z 8. ledna 1790. Za celou tu dobu jen dva američtí prezidenti nepřednesli podobné poselství, a to jen proto, že jejich doba setrvání v úřadu byla příliš krátká, a oni se ke svému projevu nedostali (William Henry Harrison v roce 1841 a James A. Garfield 1881); naopak výjimečné možnosti přednést svá poselství kongresmanům dvanáctkrát se dostalo válečnému prezidentovi USA Franklinu D. Rooseveltovi, který byl jako jediný zvolen do úřadu hned třikrát (zastával jej v letech 1933-1945).

Masaryk se po čtyřech letech vracel do vlasti již jako prezident nově vzniklého státu. 21. prosince 1918 byl nadšeně i slavnostně vítán davy na ulicích a reprezentanty nejvyšších institucí v Praze. Hned následujícího dne pronesl svůj první projev k poslancům Revolučního Národního shromáždění. Doba byla přetížena novými událostmi a vyžadovala autoritativní stanovisko muže, který požíval aureolu Prezidenta-Osvoboditele. Sám Masaryk se snažil vystupovat jako aktivní spolutvůrce státně politické doktríny a svá zásadní poselství velice důkladně zpracovával a promyšleně časoval jejich zveřejnění. Projev, který bychom mohli považovat za první novoroční poselství prezidenta byl přednesen 1. ledna 1919, opět byl určen především poslancům a představitelům vlády, ale - nezakládal tradici. V dalších letech již své ústřední projevy prezident Masaryk vázal najmě k datu jediného státního svátku meziválečného Československa, k 28. říjnu. Projevy na přelomu roku byly dále spíše zdravicemi či poděkováním za přání k vánočním svátkům či novému roku, jichž se prezidentovi dostávalo z úředních míst i od prostých občanů.

Význam vánočních projevů vzrostl však zejména později, v dobách mezinárodní válečné krize, která na Československo dolehla již po Mnichovské dohodě v roce 1938. Tehdejší vánoční poselství nově zvoleného prezidenta Emila Háchy bylo právě takovým výrazným hlasem zaznívajícím v době nejistoty a morálního rozkladu. V dalších letech tento povzbuzující hlas vánočních projevů převzal exilový prezident Edvard Beneš. Jeho londýnské vánoční promluvy již založily jistou tradici, která přinesla významný posun. Od dob císařského Rakousko-Uherska, přes meziválečnou republikánskou tradici byla klíčová poselství hlavy státu pronášena a určena voleným zástupcům lidu, tedy poslancům. Teprve v této době – pochopitelně rovněž díky nástupu nového elektronického masmédia, rozhlasu, se prezident obracel přímo k posluchačům, k národu.

Skutečnou tradici projevů pronášených na Nový rok však založil až první z řady komunistických prezidentů, Klement Gottwald, a to projevem předneseným 1. ledna 1949. Tradice vánočních projevů nebyla z ideologických důvodů žádoucí, novoroční termín se zdál naopak vhodný i s ohledem na mezidobí mezi deformovaným svátkem 28. října, nyní již slaveným jako Den znárodnění a den vyhlášení prvního pětiletého hospodářského plánu, a Dnem osvobození (9. května). Gottwaldova promluva s sebou nesla vše, co se dalo pro dobu upevňování moci komunistů využít; byla nadšená vůči stoupencům, smírná vůči neutrálům, bojovná vůči tzv. reakcionářům, tedy těm, kteří se odmítali podvolit nástupu nové totalitní moci, sebevědomá díky opoře východních sovětských protektorů.

V dalších letech a desetiletích se již řadily novoroční projevy v nepřetržité tradici, obsahově prakticky beze změn. Rok co rok zazníval z úst čelních představitelů státu přehled úspěchů a dokladů růstu. Přesto při detailním srovnání nelze přehlédnout některé proměny kontextu, který rámoval vítězná klišé. Snaha o vzbuzení zdání legitimity moci nutila v prvních měsících a letech komunistické mluvčí, aby přejímali tradiční pojmy a posouvali jejich význam. Tak byly v prvních novoročních poselstvích dál zdůrazňovány hodnoty demokracie a svobody, nyní to ale měla být jiná demokracie, socialistická. Se stejným záměrem formuloval Gottwald ideál prosazovaného „volného trhu“, pochopitelně se pod tímto sloganem neskrývala snaha o zachování či prosazování prvků hospodářské soutěže, ale prezentace postupně odbourávaných důsledků poválečného přídělového systému.

V době prvních projevů se můžeme setkat ještě s jedním prvkem, který do budoucna vymizel. Prezidentské projevy Klementa Gottwalda byly formulovány se snahou demonstrovat autoritu moci a její kontroly politického, ale také hospodářského vývoje. Mimo jiné tak zaznamenáme komentáře vývoje cen jednotlivých komodit, zejména potravinářských produktů a potřeb denní spotřeby – „A nyní, jak včera oznámil ministr Krajčíř, přichází s Novým rokem další zlevnění.“ Tyto věty (prezidentský projev z 1. 1. 1950) či komentáře k zvyšování platů v jednotlivých resortech a oborech (1. 1. 1951), již v pozdějších letech nezaznívaly, byly postaveny na příliš exaktních, ověřitelných, a proto zpochybnitelných odkazech. V dalších letech již byli posluchači a čtenáři v Československu zavalováni výhradně makroekonomickými daty, miliony tun, hektolitrů a kubických metrů nezměrných úspěchů. A tak se na dlouhou dobu nejvýraznější novinkou v prezidentských projevech stalo jejich uvedení na televizní obrazovky. (Nejstarší archivní televizní záznam pochází z roku 1958 a svůj projev na něm předčítá Antonín Novotný. Projevy byly důsledně předtáčeny, první prezidentský projev v živém vysílání pronesl až Václav Klaus v roce 2004.)

Z obsahové i formální jednolitosti novoročních projevů komunistické éry se nakonec vymykal jen jediný, a to první novoroční poselství prezidenta Svobody. Generál Svoboda byl do prezidentského úřadu zvolen 30. března 1868, a svůj první novoroční projev tak pronášel v atmosféře národního ponížení a bezmoci v okupovaném Československu. I z pečlivě voleného oficiálního stylu projevu probleskovaly motivy sounáležitosti a jednoty, která mohla být v té době podprahově vnímána jako jednota proti okupantovi, byť takto pochopitelně nebyla míněna. Mimochodem, prezident Svoboda si ponechával jistou míru osobitosti i v oslovení svých posluchačů. Gottwald ve svých prvních dvou novoročních poselstvích užil ještě oslovení „drazí spoluobčané“, od roku 1952 on i všichni jeho nástupci až po poslední projevy Gustáva Husáka užívali jednotnou uvodní formuli „drazí spoluobčané, soudružky a soudruzi“, právě s výjimkou Svobody, ten se na své posluchače a čtenáře obracel opět jen jako na „spoluobčany“, v roce 1972 užil dokonce ještě o něco familiérnější oslovení „drazí spoluobčané, milí přátelé“.

Zlomovým novoročním projevem nutně muselo být první poselství Václava Havla. Vše bylo revolučně jiné, nejen obsahem, i formou. Jeho slova „Milí spoluobčané ..., naše země nevzkvétá“, byla jen úvodem kritického hodnocení, neznámého z nekdejších tradičních formalistních proslovů. Označení předchozí éry nekompromisním pojmem totalita, pojmenování jejího zhoubného vlivu na všechny oblasti života národa, najmě pak na jeho morální charakter, to vše znělo v té době originálně. Jistě, v kontextu tehdejších událostí byl podobný charakter projevu předvídatelný. Nicméně přesto projev vzbudil – a vzbuzuje i zpětně – obrovskou pozornost. Pro tuto dobu sice nemáme peoplemetrická měření sledovanosti, ale lze předpokládat, že se jednalo o vůbec nejsledovanější prezidentský novoroční projev. – Jednak aktuální revoluční atmosféra vzedmula výjimečnou vlnu zájmu o politiku vůbec. Ale svoji roli sehrál rovněž nebývalý zájem o samotného mluvčího, o oslavovanou, mnohými vzývanou, a přesto obecně v té době málo známou osobnost Václava Havla.

Z formálního hlediska Havlův projev představoval ještě další nezanedbatelný přínos. Jednotná uniformita předchozích prezidentských projevů se ustálila rovněž na charakteristice pozice mluvčího. Prezidenti v nich vystupovali s pozdravy a poselstvím „jménem Ústředního výboru Komunistické strany Československa, Ústředního výboru Národní fronty, československé vlády i jménem svým“. – Takto naposledy Gustáv Husák v roce 1989 jako prezident republiky (generálním tajemníkem komunistické strany byl jen do r. 1987) demonstroval nejen vnitřní, ale rovněž vnější jednotu moci, moci stranické, která v totalitním pojetí ztotožňovala a překrývala zákonodárnou (parlamentní) i výkonnou (vládní a prezidentskou) autoritu. V Havlových poselstvích se tak lidé nově učili rozpoznávat specifický autorský styl mluvčího, ale najmě chápat důležitost role osobnosti a osobního názoru v politice.

Již přes sedmdesát let přednáší čeští (dříve českoslovenští) prezidenti své novoroční projevy. Jejich proměnlivost byla a je pochopitelně závislá na politických podmínkách, a právě proto jsou v průběžném srovnání zajímavými komentáři své doby.