Letos 7. listopadu tomu bude pěkných 100 let, kdy byly poprvé uvedeny do praxe údajně geniální myšlenky filosofa Karla Marxe. Stejných 100 let nás jeho zastánci přesvědčují, že nezvládnutá praxe neznamená, že nejsou dobré ideje, z kterých vychází. Vždyť lidstvo překroutilo i učení tak svatých mužů, jakými byli Buddha a Ježíš. To je zajisté pravda, lidstvo dokáže neuvěřitelné věci, aledoposud nikdy nedokázalo ideje osob zcela nehodných překroutit v ryzí dobro. Je proto dobré podívat se, jakým člověkem vlastně byl otec zakladatel Marx.
Ač pocházel ze starého rodu židovských rabínů, byl zaníceným antisemitou. Ještě jeho otec se narodil s příjmením Mordechai.
Karel Marx ve svém díle „K židovské otázce“ se táže a sám si odpovídá.
„Jaký je světský základ židovství?
Praktická potřeba, zištnost.
Jaký je židův světský kult?
Čachr.
Jaký je jeho pozemský bůh?
Peníze.“
Tak, jak nesnášel židy, miloval proletariát a nenáviděl kapitalisty, kteří pracující lid odírali, sami nikdy nepracujíce. Antisemita a antikapitalista Marx se ovšem sám nikdy pracovně nepřetrhl a celý život byl živ jen z toho, co zdědil po židovských rodičích a co mu dal kapitalista Engels. Ten, aby uspokojil Marxovy životní potřeby, ždímal pro něj nadhodnotu z nebohého proletariátu. Co dobrého mohlo vzniknout realizací myšlenek takové osoby?
Sám Marx už se o tom přesvědčit nemohl, neboť realizace prvního pokusu o nastolení nekonečně dobrého a spravedlivého řádu se již nedožil. Těžko říct, zda by mu souhrn reálných výsledků stoleté aplikace jeho učení udělal radost.
První revoluci proletariátu zaplatili němečtí buržousti a kdo ví, možná i nějací feudálové. Vladimir Iljič Lenin se totiž velmi hodil německému císařství, aby za německé peníze rozvrátil Rusko a zbavil tak Německo východní fronty. Soudruh Lenin pobýval dlouhý čas v západní Evropě. Není známo, čím se po celou dobu živil, když byl pouze odborníkem na revoluce, o které v evropských zemích tehdy nikdo moc nestál. Každopádně německá nabídka se nedala odmítnout, a tak se Lenin i se svou ošklivou manželkou – též revolucionářkou a navrch učitelkou - vydal měnit dějiny.
Historici tvrdí, že říjnová revoluce je fake new. Legendárního útoku na Zimní palác si prý petrohradští občané ani nevšimli. Možná. Ale určitě zaznamenali, co se dělo potom. Dílo dua marxistů Lenin – Trocký nešlo přehlédnout. Zatímco nepřátelské Německo dokázalo za čtyři válečné roky zahubit dva miliony Rusů, Lenin s Trockým dokázali za dva roky občanské války vyprodukovat sedm milionů ruských mrtvol, z čehož pět milionů připadlo na civilisty. Slušné skóre, i když zvážíme, že s vojenskými ztrátami jim trochu pomohli třídní nepřátelé. Ale pravý sekáč měl teprve přijít.
Josef Vissarionovič Stalin se dostal k moci po smrti Lenina. Postupně zabil všechny své přátele revolucionáře. Jako posledního samotného Trockého, i když mu utekl až do Mexika. Pamatoval i na nebohou vdovu Leninovou, které poslal k narozeninám dort, takže mohla plynule spojit náklady na narozeninovou party s náklady na pohřební hostinu. Nu což, těchto osob nebyla žádná škoda, horší bylo, že se vyřádil i na osobách, které ani netušily, že by mohly být jeho nepřítelem, natož aby se o to nějak přičinily. Byl to velký reformátor justice. Jeho slavné soudní trojky sestávaly z předsedy místní bolševické buňky, lokálního prokurátora a lokálního šéfa policie. Asi nebyly právně nejpreciznější, určitě však byly nejrychlejší. Snu o rychlé a výkonné justici tak bylo dosaženo.
Historici dodnes nevědí, kolik obětí Stalin vyprodukoval. Prý mezi 20 až 40 miliony. Kdo by to taky počítal. I kdyby zůstalo jen při dolní hranici, je to úctyhodný výkon. A to ještě nepočítáme neplánované oběti, které vznikly jaksi mimochodem, třeba v řadách armády, jejíž velitelský sbor byl zdecimován. Bohužel, těsně před vypuknutím války. Ztráty vojska vedeného nezkušenými veliteli tak byly násobně větší. Obludnosti Stalina si nakonec byli vědomi i marxisté samotní. Proto se někteří z nich od Stalina distancovali tím, že se později označovali za trockisty. Ovšem nedejme se mýlit. Trocký byl stejné monstrum. Jen chtěl revoluci celosvětovou, kdežto Stalin se spokojil s územím Sovětského svazu. Ba Trocký považoval dlouho Stalina za „měkkýše“. Možná byla tato myšlenka to poslední, co mu proletělo hlavou, když umíral. Tedy kromě cepínu.
Ale i Stalin byl smrtelný. A zemřel stylově. Když ho postihla mrtvice, nechali jej lékaři dlouho a pomalu umírat domnívajíce se, že je to zase nějaký trik a kdyby mu na něj skočili, skončili by v gulagu. Posmrtná ztuhlost generalissima je usvědčila z omylu v diagnóze. Nebylo to prý hezké umírání, ale netřeba litovat. Snad jen toho, že to nepřišlo dřív. Skóre soudruha Stalina – minimálně 20 milionů mrtvol.
Ani to však nebyl rekord. Po druhé světové válce jej překonal soudruh Mao Ce-tung. Avšak abychom byly spravedliví, Čína měla pro marxistické experimenty mnohem lepší podmínky. Především v počtu obyvatel. Jak by řekl klasik, „zdroje tu jsou“. Veliký Mao si proto mohl dovolit hned dva velkorysé marxistické experimenty. Velký skok, který měl nastolit ráj na zemi, a kulturní revoluci, která měla napravit důsledky velkého skoku. Jak už to u marxistů bývá, myšlenka to byla geniální, ale dopadlo to jako vždycky. V obou případech. Vyjádřeno číselně - minimálně 50 milionů nových hrobečků.
Kambodžský marxista Pol Pot byl prý příjemný levicový intelektuál. Tedy dokud vysedával coby student v pařížských kavárnách a vypouštěl svá moudra. Jakmile dostal příležitost, stalo se z něj vraždicí monstrum. Navzdory tomu, že sám studoval, dospěl k závěru, že studování čehokoliv je hrdelní zločin a podle toho je nutné se zločincem naložit. Hlásal spravedlivou ideu, že všichni lidé musí mít stejnou životní úroveň, a opravdu toho dosáhl. Dopracoval to k celonárodnímu plošnému hladomoru. Jeho výsledné skóre tři miliony mrtvých nevypadá tak impozantně, ale jen do doby, než si uvědomíme, že měl k dispozici jen sedm milionů vlastních občanů. V tomto světle je to fantastický výsledek. Škoda, že mu to pokazili jiní marxisti, ti vietnamští, kteří jej násilně zbavili moci, když nějakým nedopatřením vyhubil jednu vesnici na vietnamské straně hranice.
Byli i další marxističtí experimentátoři, vždy se stejným výsledkem, byť ne vždy nutně s masovými lidskými oběťmi. Poslední zářez učinili ve Venezuele, státě s největšími zásobami ropy na světě. Konkurovat marxistickým pachatelům dobra může jen jistý Adolf Hitler, který si na své konto připsal přibližně 15 milionů civilních obětí, když nejsou počítány zahynulí ve válečné vřavě. Ten je nazýván krajně pravicovým diktátorem. Je to jen útěcha politologů pro příznivce pravice, aby jim nebylo líto, že jejich diktátoři tak těžce prohrávají na body. Ve skutečnosti byl i Hitler ryzí levičák, i když ne marxista. Sám sebe označoval za socialistu národního. Rozdíl mezi ním a Leninem byl v tom, že Lenin vraždil, aby se měli dobře všichni lidé na světě, kdežto Hitler vraždil, aby se měli dobře jen Němci. Jeho kamarád Mussolini, to už byl přímo obdivovatel Marxova učení. Původně socialista, kterého chválil i Lenin a který svou tajnou policii nazval ČEKA po ruském vzoru. Z hlediska počtu obětí ale nestojí vůbec za zmínku.
Je s podivem, že lidstvo to marxistům i po sto letech pořád ještě baští. Pravda, dnes jsou chytřejší, nedělají ozbrojené revoluce, ale v klidu obsadí pozice na místech, kde by je člověk nečekal. V demokratických stranách, institucích na ochranu lidských práv, vědeckých ústavech na zkoumání totality a jeden to dotáhl až na papeže. Z toho by Stalinovi spadla brada. Přes všechny multikulti, zelené a nevímjaké nátěry to ale nakonec dopadne stejně. Výměnou za vaši svobodu slíbí ráj a stvoří peklo.