Úvaha nad publikací československého diplomata z roku 1936

Světovou politiku si bez mezistátních smluv nelze představit. Mají své opodstatnění, ale na zásadu soukromého práva pacta sunt servanda se u nich spoléhat nelze. Uznání této zásady v mezinárodním právu v čl. 26 Vídeňské úmluvy o smluvním právu („Každá platná smlouva zavazuje smluvní strany a musí být jimi plněna v dobré víře“) sotva může něco změnit na rozdílech mezi právem soukromým a mezinárodním. 

S razancí a přímostí sobě vlastní vyjádřil se o významu mezistátních smluv filosof Ladislav Klíma (22.8.1878 Domažlice – 19.4.1928 Praha). V eseji Smiřovačky mezi velmocemi (1927) nazval všechny mezistátní smlouvy „hloupými humbuky k napalování nejhloupějších z hloupých, nepodařenými ostudnými komediemi, něčím futilnějším a smrdutějším než střevní plyny; nebylo jedné z nich, která by bývala ve vážném případě poctivě dodržena“. Pokud by se tyto smlouvy měly posuzovat příznivěji, jsou podle Klímy „leda jen výrazem seskupení sil a směrů mezi národy: ne efficientia, jen effectus; ne zárukami, že něco tak a tak se bude dít, jen symptomy, jen zrcadly, jak to právě ve společnosti stojí“. Ostatně jen zřídka bývají mezistátní smlouvy výrazem skutečného seskupení sil a směrů mezi národy, protože „není téměř státníků tak jasno-, široko-, dalekovidných, aby duch jejich mohl být i matným jen zrcadlem „mocenských poměrů“; skoro každý – tedy i ensemble jich všech, – jest jen motýlem, vidícím sotva metr daleko blížící se ruku.“

Ladislav Klíma, který se v mládí po svém vyloučení ze všech předlitavských (rakouských) gymnázií (v septimě nazval ve slohové práci Habsburky „prasečí dynastií“) rozhodl do žádné školy už nevkročit, žádnému povolání se nevěnovat a praktikovat pouze filosofii, byl originální myslitel, avšak skutečnost bývá složitější a mezistátní smlouvy k ní prostě patří. Ostatně Československo vzniklo na základě mezistátních smluv po první světové válce. Dobrá vůle vítězů byla podpořena naším zahraničním vojskem, které obsadilo Sibiř, zmocnilo se všech dopravních prostředků a zamezilo po kapitulaci Sovětů a uzavření brestlitevského míru 3. března 1918 návratu statisíců německých zajatců na západní frontu. Krátce po válce se tím zabývali vojenští odborníci, kteří došli k závěru, že jen převoz 150 000 odpočatých mužů ze sibiřských zajateckých táborů na západní frontu mohl být ještě před zásahem Ameriky pro spojence katastrofou. Brzy se však na tyto okolnosti zapomnělo a význam československé armády pro vítězství nebyl dostatečně oceněn. Pro zájemce o podrobnosti je k tomu literatury dost.

Československo bylo v roce 1918 novým státem. Za pouhých 20 let se vše změnilo a Československo v důsledku událostí spuštěných mnichovskou dohodou z 29. září 1938 bylo zničeno. Zrazeno někdejšími přáteli a spojenci „v dobré víře“, že zachraňují svět před válkou. Přitom ještě v roce 1936 vypadala situace pro Československo dobře.

V letech 1936–1938 vyšlo několik pozoruhodných knih. Národní rada československá vydala v roce 1936 monumentální dvousvazkovou publikaci Idea československého státu. První svazek obsahuje vývoj od počátků českého státu do roku 1918. Úvod na první straně končí známými slovy T. G. Masaryka, aby lidé „při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“. Druhý svazek má podtitul Z přítomnosti do budoucnosti, otázky a úkoly. Začíná přehledem mezistátních smluv (mírová smlouva versailleská z 28. 6. 1919 pro hranice s Německem a další smlouvy týkající se průběhu hranic uzavřené do roku 1920). Publikaci (přes 640 stran velkého formátu a spousta příloh) redigovali Jan Kapras, Bohumil Němec a František Soukup a podílely se na ní desítky významných osobností.

V roce 1938 Národní rada československá vydala neméně výpravnou publikaci Armáda a národ. „Sousední státy nemají zájmu na tom, aby náš stát byl zachován v tom rozsahu, jakého se mu dostalo mírovými smlouvami,“ píše se v kapitole Zeměpisná poloha Československa a obrana státu se závěrem, že „proto potřebuje naše republika k posílení své ochrany i k nerušenému spojení se světem zprostředkovatelů, kterých musí získávati politickými přátelstvími se sousedy“. Za tím účelem byla uzavřena Malá dohoda, která jako „bdělá strážkyně mírových smluv je zárukou, že územní poměry ve střední Evropě nebudou změněny. Konečně je to i v zájmu západních velmocí, jejichž osudy jsou těsně spjaty se středoevropskými státy“.

Zmíněnou Malou dohodou, což bylo vojensko-politické spojenectví Československa, Jugoslávie a Rumunska v letech 1921-1939 a zároveň součást francouzského spojeneckého systému, se zabývala publikace Rusko a Malá dohoda v politice světové od vysoce postaveného diplomata Jana Šeby. Vyšla v roce 1936 s předmluvou československého ministra zahraničních věcí Kamila Krofty. Jan Šeba (* 26. 12. 1886 Ledeč nad Sázavou; † 25. 7. 1953 Plzeň) byl před rokem 1914 pojistným matematikem. Za války působil v československých legiích v Rusku a Itálii. Byl členem Československé strany národně socialistické a poslancem Národního shromáždění. Po válce působil v diplomatické službě v Terstu, Hamburku, byl vyslancem v Bělehradě a Bukurešti. Od roku 1937 do března 1939 byl velvyslancem v Číně. Do protektorátu se nevrátil, v Šanghaji přednášel na univerzitě a byl obchodním zástupcem jugoslávské firmy. Po návratu do Československa v roce 1945 se nesměl do diplomacie vrátit. Policie jej podezřívala z kolaborace. Nic však proti němu nebylo zjištěno ani po roce 1948.

Původně Šeba zamýšlel analýzu vztahů mezi Ruskem a střední Evropou (v návaznosti na světové události) zpracovat od doby Petra Velikého. Šlo by však o příliš rozsáhlou publikaci. Proto jeho studie začíná v roce 1878, kdy byly evropskými velmocemi stvrzeny berlínským mírem výsledky osvobozenecké balkánské války. Kapitole věnované Rusku po míru berlínském, revolučnímu hnutí, vládě Milana Obrenoviče, spolku tří císařů, vládě krále Karola I. a Balkánu za války srbsko-bulharské předchází analýza situace po válce prusko-rakouské a prusko-francouzské, poměry v Srbsku a Rumunsku a válka rusko-turecká, předcházející berlínskému míru a situace v Praze. Na příkladu velmocenských diskusí o možném „anšlusu“ Rakouska vedených mezi Německem a Francií v roce 1879 ukazuje Šeba geopolitické aspekty, které podle něj neztratily nic na své účinnosti ani v roce 1936.

Bismarck v dlouhém rozhovoru s francouzským velvyslancem na podzim roku 1879 považoval „anšlus“ Rakouska (to znamená i českých zemí) pro Německo za nebezpečný. Po připojení Rakouska k Německu by nebylo možné zastavit se ve Vídni, bylo by nutno sestoupit až k Jadranu. Na takové dvě části rozdělaná Evropa by vedla k vytvoření dvou proti sobě stojících nepřátelských říší. Podle svědectví francouzského velvyslance de Saint Valliera Bismarck řekl doslova: „Při dělení Rakouska Halič by byla pohlcena Ruskem, které by mohlo pohltit i jiné Slovany rakouské. Zůstaly by Čechy, věčné bojiště Evropy, veliké plateau, kde pramení všechny naše řeky, které naší říší protékají, Čechy, ohromná pevnost. vybudovaná Bohem ve středu evropského kontinentu. Čechy v rukou ruských znamenaly by naše ujařmení, Čechy anektované Německem znamenají věčnou válku s Ruskem bez pardonu a oddechu.“ (str. 40 Šebovy publikace Rusko a Malá dohoda v politice světové).

V doslovu na str. 614 tento Bismarckův výrok Šeba připomíná s překvapivou úvahou: „Vidíme, že zdánlivě špatná naše situace na křižovatce dvou největších evropských impérií ve skutečnosti není tak špatnou.“ Svou rozsáhlou historicko-geopolitickou studii uzavírá optimisticky. Rusko a Francie zaručují československé hranice. Není státu ve střední Evropě, který mohl poukázat na podobné garance. Proto se můžeme dívat s důvěrou budoucnosti vstříc. Útočník nemůže soustředit své síly jen na nás, neboť by obnažil či zeslabil své ostatní fronty. Do příchodu pomoci budeme schopni vzdorovat i velké přesile. To vše by jistě fungovalo, nebýt o dva roky později mnichovské zrady.

Má vůbec dnes nějaký význam taková historicko-geopolitická studie, která se zaobírá českou státností ve spojitosti s dávnou světovou politikou? Správnost geopolitického Bismarckova názoru na „anšlus“ Rakouska a proniknutí k Jadranu se nakonec potvrdila. Možná již tím započal pád Německa stvrzený pak v Mnichově 1938. Vytvořila se konstelace, které musela vést k válce. Autor byl jistě svými zkušenostmi a svou profesí nad jiné k takové studii povolaný. Před 70 lety vše z pohledu světové politiky vysvětlit dokázal, ale co se stane za dva roky, nevěděl. A to bylo v roce 1936 to nejhlavnější a on se v tom strašně zmýlil. Možná právě ten jeho omyl, jeho spoléhání v dobré víře na dodržení mezistátních smluv je to, v čem můžeme hledat poučení. Nebo už je vše „passé“ a nic se opakovat nemůže?