Teze č. 1: Rozdělení 74 let trvajícího společného státu (s přestávkou šesti let druhé světové války) bylo mimořádně klidné, přátelské, racionálně provedené. Prospělo oběma nově vzniklým státům, Slovensku více. Zabránilo nestabilitě, neklidu, nikdy nekončícím sporům, stálým otázkám kdo na koho doplácí a kolik. Vedlo ke vzniku nesmírně přátelského vztahu obou zemí a milionů lidí v nich. Váha obou menších států je dnes ve světě a Evropě větší, než by byla váha jednoho, mírně většího, ale ve stálých sporech se nacházejícího státu. Dnes módní idealizace společné minulosti je nezodpovědností, prožitek neklidných let 1990-92 je u většiny lidí zapomenut. Obě země mohly žít společně v nedemokratickém systému, nikoli po listopadu 1989.

Teze č. 2: Masarykovo Československo směřovalo k rozdělení od samého počátku, ač jsme si to mnozí neuvědomovali. Slovensko využilo v březnu 1939 Hitlerovu okupaci k vyhlášení samostatného státu. Použilo demokratizační éru 60. let k federalizaci státu. Brzy po listopadu 1989 své další emancipační ambice naznačilo „pomlčkovou válkou“. Tím byli mnozí Češi zaskočeni. Státoprávní problém do té doby podceňovali. Jako ministr financí Československa od prosince 1989 do voleb v červnu 1992 jsem byl nepřetržitě vyzýván k nestejnoměrným opatřením pro českou a slovenskou část země. V zájmu udržení státu jsem řadu slovenských požadavků akceptoval (zejména při sestavování státního rozpočtu na podzim 1991).

Teze č. 3: Volby federálního, českého i slovenského parlamentu v červnu 1992 na Slovensku jednoznačně vyhráli zastánci slovenské samostatnosti. Nikdo jiný se do Slovenské národní rady nedostal. Jednotliví občané Slovenska sice jistě měli jiný názor, ale v politické reprezentaci Slovenska nikdo takový nebyl. Postoj, se kterým jsme se jako vítězové českých voleb v červnu 1992 setkali, byl zcela rezolutní. Smířili jsme se s tím, ale vyloučili jsme přešlapování na místě, neřešení věcí, žití v destabilizující a demotivující nejistotě. (Vyloučili jsme dnešní tápání Britů kolem brexitu. Vyloučili jsme Pithartovy dvojdomky.)

Teze č. 4: Česká strana dlouho zaujímala postoj pouhého vnějšího pozorovatele. Václav Havel si rozhněval Slovensko několika nepromyšlenými výroky a zásahy, ostentativní orientací na své slovenské stoupence z disidentské sféry a spolupodílením se na odstranění Vladimíra Mečiara z postu ministra vnitra. Pithartova vláda za zády federální vlády opakovaně organizovala setkání se slovenskou vládou, ale při sestavování rozpočtu na rok 1992 velmi ostře vytáhla českou kartu a žádala okamžité zrušení přerozdělování. To by vyvolalo neřešitelnou situaci a rychlý rozpad státu. Kalvodova ODA byla výslovně protislovenská. Jedině ODS počátkem roku 1992 založila na Slovensku ODS a kandidovala tam s cílem udržet společný stát. Na to už je zapomínáno.

Závěr: Rozhodl rezolutní slovenský zájem mít vlastní stát (nezapomínejme na heslo Dost bylo Prahy) a schopnost vedení ODS zvládnout složité jednání. A pomohla politická racionalita Vladimíra Mečiara.

Newsletter IVK, září 2017