Den 30. září je v českých dějinách dnem, kdy si připomínáme, nebo bychom alespoň měli, Mnichovskou dohodu a její důsledky pro existenci Československa. Ačkoli učebnice dějepisu datují počátek druhé světové války k napadení Polska 1. září 1939, různé národy svou roli v druhé světové válce ohraničují různými daty (například v Tichomoří válka také neskončila na počátku května vítězstvím nad Německem v Evropě, ale až o několik měsíců později).

Pro nás válka začíná de facto právě na konci září 1938. Zde se (dočasně) stáváme prvními poraženými, jak napsalo dobové České Slovo, zde začínají první odsuny a vyhánění statisíců spoluobčanů, ale zde také začíná úsilí prezidenta Beneše směřující k nulitě Mnichova (která nebyla vůbec samozřejmá) a ke konečné porážce nacistického Německa.

Historie by pro nás neměla být základním východiskem a měřítkem veškerého našeho konání. Měla by být oním zpětným zrcátkem, o kterém hovoří Václav Klaus: „Zpětné zrcátko v autě je naprosto nezbytné, nesmí však být tak velké, aby zakrývalo celé přední sklo.“

Musíme připomínat tehdejší německou menšinu nadšeně vytrhávající pohraniční kameny a vítající Hitlera, ale i Němce, kteří se s Čechy solidarizovali. Je třeba připomínat uprchlíky vyhnance z československého pohraničí, první odsunuté této války v Československu. Pouze takovou optikou a právě s vědomím onoho prvního odsunu a vyhánění je nutno se dívat na následné události, nezměrné tragédie druhé světové války a na všechny následné odsuny.

Do září 1938 se totiž datuje začátek konce soužití Čechů a Němců v jednom státě, nikoli do poválečných měsíců roku 1945 a 1946, jak nám svou svévolnou interpretací historie podsouvají někteří komentátoři. Právě kvůli nim je třeba si připomínat Mnichov, i navzdory tomu, že ono zpětné zrcátko účelově nastavují pouze na jednu stranu.