Tvůrci filmu o špionu Köcherovi nevyužili příležitost klást důležité otázky. Měly zpravodajské informace funkci pojistného ventilu na papiňáku?
Česká televize uvedla film RINO – Příběh špióna, týkající se Karla Köchera (KK). Povrchní mediální klišé píše o příběhu „jediného agenta bývalého východního bloku, kterému se podařilo proniknout do americké CIA“, ačkoliv jde ve skutečnosti o „jediného odhaleného agenta“ atd.
Kdo je Karel Köcher? Kromě toho, co nevíme, jsou tu o jeho životě i některá fakta. Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, přičemž od třetího ročníku studoval ještě paralelně dramaturgii na FAMU. Poté porůznu učil a pracoval v rozhlase av televizi, v roce 1962 navázal kontakt se zpravodajskou službou, v roce 1965 byli spolu s manželkou formou emigrace vysazeni do USA. Pracoval pro Svobodnou Evropu, získal doktorát na Columbia University, kde byl jedním z nejlepších žáků Zbygniewa Brzezinského. Od roku 1972 pracoval pro CIA, v roce 1984 byli s manželkou zatčeni, v roce 1986 vyměněni za šest osob z „východního bloku“. Do odchodu do důchodu byl zaměstnán v Prognostickém ústavu.
Nedostatkem filmu je určitá fascinace tvůrců osobou KK, což možná samotnému KK v prvním plánu vyhovovalo, ale vyznění filmu to neprospělo. Zcela marginálním totiž zůstalo ústřední zpravodajské téma, totiž jak se v čase měnilo a prohlubovalo poznání světa člověkem, který měl unikátní možnost nahlížet „pod dvě pokličky současně“.
Ačkoliv nejde o filmovou recenzi, podotknu v této souvislosti, že jde o film polodokumentární, který se snaží o „sugestivní audiovizuální vyznění“, jak jsem se kdesi dočetl. Problém je v tom, že tvůrci neanalyzují příběh protagonisty, ale servírují divákovi své pocity, vjemy, dojmy a chvílemi až bezradnost. Budiž jim však ku cti připsáno, že pětileté martyrium (jejich i Köcherovo) při natáčení je přivedlo k poznání značně strukturovanějšímu, než jsou stupidní reakce vyznavačů binárního vidění světa, které se běžně objevují v reakcích na osobu KK.
Tvůrci filmu – a po nich to opakují recenzenti – naříkají, že nevěděli, kdy KK lhal, a že nechtěl říci, co vlastně vyšpionoval. Kdyby však byli méně soustředění na něj, mohli se podívat směrem, kterým KK ukazoval. Köcher totiž otevřeně řekl, čím se vlastně zabýval.
Aby to uviděli, museli by tvůrci ještě překonat prefabrikované představy a klišé, které jim nastražili někteří současní ideologové, a dokonce i někteří nekompetentní lidé ze zpravodajské branže, podobní těm, s nimiž se KK v roce 1976 v konspirační vile ve Čtyřkolech tvrdě utkal. Zde asi leží klíč k pochopení Köcherova příběhu.
KK byl nejprve dekonspirován sovětským zpravodajcem (a americkým agentem) Olegem Kaluginem, který se s ním setkal přes přímý zákaz šéfa KGB Jurije Andropova! Pak KK odmítl požadavek, aby se do USA již nevracel a naopak veřejně vystoupil a denuncioval konkrétní disidenty jako agenty Západu. KK tuto nabídku-příkaz odmítl. Spor v jednom okamžiku vyvolal asociaci přímo „koncilně-kostnickou“, když KK čelil argumentu „respektuj tak trochu ten kolektivní rozum!“.
Zveřejnění audionahrávky části této překvapivě tvrdé hádky patří k přínosům tohoto filmu. Vyplývá z ní, že šlo o střet naprosto zásadní. Jsme konfrontováni se střetem zcela odlišných úrovní zpravodajské praxe. A tady narážíme na zásadní roli ve filmu chybějícího kontextu.
Až KK bouchly saze
KK byl na Západ poslán v době tání (1965) rozvědkou, v níž již působilo několik studentů (pozdějšího ministra zahraničí a mluvčího Charty 77) Jiřího Hájka. A to už jsme u geopolitiky: úspěšné studium KK u Zbygniewa Brzezinského (1969 byl vyhodnocen jako nejlepší student mezinárodních vztahů) je pak zcela v těchto intencích.
Geopoliticky se totiž rokem 1968 mnoho nezměnilo. Jak víme z knihy Miroslava Polreicha (Špioni v diplomacii), který v roce 1967 pomáhal dát dohromady americké a sovětské představitele, což vyústilo ve „spirit of Glassboro“, navazující odzbrojovací jednání se nezadrhla ani sovětskou okupací ČSSR v srpnu 1968. Naopak, pokračovala dál a po podepsání smlouvy SALT I (1972) pokračovala ke smlouvě SALT II (1979).
Toto je část geopolitického pozadí doby, kdy CIA angažovala KK (1972). Vlastní popis Köcherovy činnosti pak dává mnohem větší smysl. Strategické informace jsou pro odzbrojovací jednání bezpodmínečně potřeba, protože velmoci dělají největší chyby z neznalosti. A jak si s Polreichem notuje i KK, zpravodajská služba musí pravdivě informovat, musí své vládě říci i to, na co vlastní diplomaté nemají odvahu. Pak, jedině pak je možno jednat o uvolňování napětí a uvažovat o budování důvěry.
A tak když svraštělé dušičky normalizované české rozvědky přišly s tragikomickým nápadem proměnit špiona, umístěného na strategickém místě, za denuncianta typu „kapitána Minaříka“, bouchly KK saze. To bylo v roce 1976 a nastala pětiletá pauza ve spolupráci KK s československou rozvědkou.
O kontaktech Karla Köchera se sovětskými zpravodajci z té doby toho moc nevíme. Je možné, že Kalugin dostal informaci o tom, že KK byl odstaven, a začal ho znovu zajímat až poté, co s ním československá rozvědka v roce 1981 obnovila spolupráci. V té době začala FBI sledovat KK. Američany na Köchera upozornil buď Kalugin, nebo řídící důstojník KK Jan Fila, který v roce 1986 po anglicku zmizel (jeho stopa se po čase objevila v USA).
Dobrá otázka lepší banální odpovědi
Film se nesnaží odpovídat za každou cenu na všechny otázky, které se vynořují. Mohl ale některé formulovat, protože dobrá otázka je vždy lepší než banální odpověď. A bylo by věru na co se tázat!
Například na to, jak zpravodajská mysl KK zpracovávala informace, kterých se mu v životě dostávalo. Jak se mu postupem času měnil obraz světa, jaké zpravodajské akce a reakce to v něm vyvolávalo. Jaký byl jeho podíl na měnícím se světě, na tom, že studená válka nepřerostla v horkou, z čeho vyrůstala jeho motivace?
A jaký byl obecně podíl různých defektorů či dvojitých agentů na tom, že studená válka proběhla takto, a ne jinak? Kolik z nich pracovalo pro druhou stranu z ideových, dalo by se říci geopolitických důvodů? A kolik z nich si to namlouvalo a jen přikrmovalo svůj účet? A kolik z nich jen přikrmovalo svůj účet, aniž by dopočítali případné geopolitické důsledky?
Prostě do jaké míry tyto zpravodajské informace nejen přímo z nitra protivných zpravodajských institucí, ale i přímo z nitra exekutivy protivníka měly funkci jakéhosi pojistného ventilu na papiňáku? Způsobil únik informací skutečné snížení mezinárodního tlaku? Protože se strany konfliktu dozvěděly něco, co mělo blíže ke skutečnosti, která byla prozaičtější než svými (ale i protivníkovými) zpravodajci (často tlačenými zájmy navenek soupeřících vojenskoprůmyslových komplexů, které však měly vlastně hrůzně identické zájmy!) konstruovaný obraz světa směřujícího ke konfrontaci.
Dokážeme si připustit, prostě a jednoduše, že výsledkem těch nejutajenějších činností ve prospěch druhé strany někteří zpravodajci (a defektoři či podstavení agenti obou stran) prodloužili život na této planetě, když hrozil jaderný konflikt? Tedy doposud tomu tak bylo.
Dokážou vstoupit současní zpravodajci do šlépějí svých předchůdců v tom smyslu, že budou neviditelnou avantgardou snižující napětí, sjednávající konce konfliktů, pokoušející se znovu a znovu navázat a zvyšovat důvěru?
LN, 2.3.2017