Legrace, nebo déjà vu?

Dne 23. 4. 2022 prošel centrem Prahy průvod Habsburků u příležitosti 100. výročí úmrtí posledního „českého krále“, rakouského císaře Karla I. V chrámu sv. Víta byly uloženy ostatky panovníka ověnčeného mnoha tituly, jemuž se v roce 2004 dostalo v římskokatolické církvi blahořečení pro jeho příkladnou křesťanskou víru. Válka pro něj prý byla „něčím děsivým“ a uprostřed její vřavy působil jako „mírotvůrce“. Pěkná slova pro člověka, který se během války rád ukazoval ve vojenských uniformách a v posledních dvou válečných letech na všech rakousko-uherských frontách povzbuzoval svá vojska. Prý chtěl habsburskou monarchii od základu zmodernizovat na spolkovém principu.

Císař Karel I. v uniformě uherského polního maršála

Otázka, zda mohla být habsburská monarchie zachráněna, je stále probírána některými historiky. Na to téma se diskutovalo ostatně hned po válce, kdy snad jedinými příznivci zachování monarchie byli Habsburci reprezentovaní posledním císařem Karlem, malá skupina jejich maďarských příznivců a konzervativní část kléru. V samotném Rakousku nechtěli o vzkříšení monarchie ani slyšet a při transportu bývalého císaře přes Rakousko se musel vlak na rakouském území zastavit, neboť se shromáždily tisíce rozhořčených Rakušanů, rozhodnutých pomstít se za léta trvající krveprolévání. Dva dny se vyjednávalo za asistence policie a vojska, než mohl Karel pokračovat v cestě. Na cestách a v exilu byl doprovázen manželkou Zitou a příslušníky části maďarské šlechty, která ho chtěla za uherského krále. Všude jinde byl persona non grata, dokonce Švýcarsko se ho rozhodlo po jeho dobrodružných eskapádách zbavit.

Když Karel I. jako rakouský císař usedl 21. 11. 1916 na trůn, byla mezinárodní situace zcela jiná než na počátku války v roce 1914. Monarchie se otřásala ve svých základech. V zahraničí se usilovalo o utvoření samostatného československého státu, vytvářely se legie. Snad jen okamžitým zastavením války a udělením autonomie všem národům mohla být monarchie teoreticky zachráněna. O tom ale poslední císař tehdy neuvažoval. Ráno dne 23. 11. 1916 si obyvatelé habsburské monarchie mohli přečíst jeho vizi v provolání „Mým národům!“

„Jsem za jedno s mými národy v neodvratném a nezlomném a nezlomitelném rozhodnutí, probojovat boj, dokud nebude dosaženo míru, který zajišťuje další volný vývoj Mé monarchie“, stojí v prohlášení monarchy přesvědčeném o svém božském nároku na trůn. „…Ještě není cíl dosažen, ještě dosud míní zaslepení nepřátelé, že mohou Moji monarchii a její spojence poraziti, ano, roztříštiti…Chci býti Mým národům spravedlivým a milujícím knížetem...Přejímám jako vzácné dědictví po Mých předcích lásku a důvěru, která spojuje lid s korunou…Naplněn důvěrou v nezničitelnou sílu Rakousko-Uherska, naplněn vniterní láskou k mým národům, chci postaviti Můj život a moji veškerou sílu do služby tohoto vysokého úkolu,“ končí císařova proklamace plná frází a slibů.

Císař Karel I. mluví k vojákům,.Ukrajina

Dnes se lze dovědět o skvělém vzdělání a příkladném životě císaře Karla I. a jeho přesné vizi budoucnosti Evropy, v jejímž středoevropském prostoru není habsburská monarchie. Nové státy budou zachváceny vnitřními spory a vzniklá krize uvolní cestu rozpínavosti Německa. Ve svém poválečném prozření ale Karel zapomněl na zásluhu Rakousko-Uherska na vyvolání války a jeho zničující spojenectví s Německem. Sám se rád ukazoval s císařem Vilémem II. Ještě několik měsíců před zhroucením monarchie utužoval v Badenu u Vídně s německým císařem „přátelství zbraní“ mezi oběma státy.

Zatímco dnes se při posuzování jeho historické úlohy superlativy nešetří, bezprostředně po skončení války byl hodnocen jinak. Ve středoškolských studiích údajně nijak nevynikal a jeho vychování bylo svěřeno nevzdělanému vychovateli, který věřil ve spolek svobodných zednářů s ďáblem. Karel věřil ještě jako mladý muž v ďábla a nadpřirozené síly. Když se taková výchova začala na něm projevovat, byl vychovatel arcivévody s kvalifikací gardového kapitána penzionován. Karlova epizoda se studiemi v Praze je známá, ale podle toho, co se psalo po válce, více než přednáškám a studiu věnoval se budoucí císař nočním výletům se svými důstojnickými kumpány. Byl stálým hostem zábavních podniků a osobou známou v pražských nočních lokálech. Občas zavítal do německého divadla. Když v bujarém veselí uspořádal u Plzně v blízkosti vojenských pracháren hon, bylo mu uloženo domácí vězení a jeho kumpáni přeloženi do posádek ve vzdálených koutech monarchie.

Císař Karel I. na návstěvě vojska v Pergine

Jako voják se Karel ve válce nemohl osvědčit, i když byl jmenován generálmajorem. Postrádal hlubší vzdělání a věci, do kterých se s vervou pustil, nedokázal dotáhnout do konce. Ve válce byl pouhou figurou, posílanou na různé fronty, kde se snažil posilovat bojovou morálku. V srpnu 1916 převzal jižní část východní fronty, která se nacházela bezprostředně u německých vojsk, kde na něho dohlížel Hindenburg, aby „se nic nestalo“.

V roce 1918 nastal viditelný rozvrat monarchie a její konec byl neodvratný. Karel se zoufale snažil o uzavření separátního míru ve snaze monarchii zachránit. Vnitřní politika v jednotlivých částech monarchii se však v tu dobu již ubírala jiným směrem. Krátce po uzavření příměří se Karel v prohlášení z 11. 11. 1918 zřekl vlivu na státní záležitosti a ještě téhož dne byl s rodinou převezen do zámku Eckartsau v blízkosti Vídně. Obyvatelstvo se proti jeho pobytu bouřilo, zásobování zámku potravinami se komplikovalo a hrozil pochod do Eckartsau. Poskytovat Karlovi a jeho rodině ochranu nebylo za takové situace možné, takže vítězné mocnosti mu vyjednaly pobyt ve Švýcarsku, kam by Karel s rodinou převezen zvláštním vlakem v březnu 1919. Od května pobýval na zámku Prangins u Ženevského jezera.

Nějakou dobu byl kolem excísaře Karla klid a svět na něj a na habsburskou monarchii pomalu zapomínal. Po velikonočním pondělí, v úterý 19. 3. 1921 se svět náhle dověděl, že Karel je v Budapešti. V přestrojení, s plnovousem, se o velikonoční neděli objevil na budínském královském hradě, kde se ohlásil u zemského správce. Ten byl nemile překvapen a excísaři doporučil neprodleně zemi opustit. Stejné bylo stanovisko maďarské vlády. Byla oprávněná obava, že by návrat excísaře mohl vést ve střední Evropě k válce. Dohoda požadovala okamžitý odjezd z Maďarska, Karel se k tomu ale neměl a vyčkával na zámku biskupa hraběte Mikese. Politické napětí narůstalo. Hrozilo vyhlášení války ze strany Československa, Jugoslávie a Rumunska. Karel pochopil, že uherským králem nebude a počátkem dubna 1921 se v doprovodu vojáků Dohody vrátil do Švýcarska. Švýcarsko se k povolení dalšího pobytu pro politické dobrodruhy moc nemělo. Karel byl ubytován na zámku Hertenstein u Lucernu. Celý svět se bavil jeho pokusem vrátit se na trůn alespoň v Maďarsku. Karel byl nepodařeným výletem zesměšněn a nikdo nečekal, že se takový dobrodružný podnik bude opakovat. Karlova manželka Zita a jeho maďarská družina ale brzy rozhodli o nové cestě do Maďarska. Byl to vlastně pokus i puč. Cesta vlakem nepřicházela do úvahy.

Dne 20. října 1921 se Karel o návrat na trůn pokusil znovu. Tentokrát letadlem v doprovodu manželky Zity odletěl excísař do Maďarka. Letu se zúčastnili dva maďarští letečtí důstojníci, švýcarský pilot Zimmermann, Karlův adjutant a maďarský baron Aladar Boroviczeneyi. Po čtyřech hodinách letu přistáli v obci Dénesfa u zámku hraběte Csirakyho. Karel zjevně o rozporuplných náladách všech svých příznivců v Maďarsku informován nebyl. Jeho příznivci z řad legitimistické šlechty rozhodně nadšeni nebyli. Obávali se krveprolití. Naproti tomu část důstojníků v tom překážku neviděla. Vojáci věřili ve své vítězství. V hlavním městě vše ustalo, zavládla obava, že by se události nedávno skončené války mohly v Maďarsku opakovat. Zástupci Malé dohody (československý, rumunský a jugoslávský vyslanec) ostře protestovali proti návratu excísaře Karla a jeho dosazení na maďarský trůn. Hrozili zákrokem, pokud status quo nebude ve střední Evropě dodržen a bude ohrožován středoevropský mír. Podobně protestovaly Velká Británie a Francie. V Budapešti bylo vyhlášeno stanné právo. U obce Nagy Teteny nedaleko Budapešti se vládní vojsko střetlo s vojskem excísaře Karla. V okolí hlavního města trvaly boje celý den. Karlovi příznivci byli poraženi. Po internaci v opatství Tihany byl Karel s rodinou odvezen na portugalskou Madeiru. Maďarský parlament dne 6. 10. 1921 zbavil Habsburky nároku na trůn. 1. dubna 1922 excísař Karel na Madeiře umírá na zápal plic ve věku 34 let. Jako císař a velitel armády měl roční plat 1 500 000 korun. Tento plat pobíral i poté, kdy na podzim 1918 předal velení armády generálmajoru Kövössovi. Existenčně byl s rodinou slušně zajištěn i v době svého švýcarského pobytu. Naproti tomu na Madeiře neměl excísař žádné příjmy a prostředky získával prodejem šperků. Střechu nad hlavou měl zdarma díky pomoci svého příznivce.

Ať byl císař Karel a později excísař jakýkoli, byl politicky velmi naivní. Stal se císařem na základě dědičnosti a svou roli vladaře bral vážně, přesvědčen o svém postavení jako „z milosti Boží“. Možná proto ty pokusy o návrat na trůn, které tehdy působily komicky. Chtěl své poslání splnit. Na základě jeho proklamace Mým národům! o tom lze sotva pochybovat. Rovněž jeho vystupování v době války hovoří jednoznačně. Na monarchii nic reformovat nechtěl, to až v její agónii se v Karlově okolí hýřilo neproveditelnými reformními plány. Lidé z jeho blízkého okolí vzpomínali na jeho zmatené chování v posledních dnech monarchie, kdy bylo zřejmé, že nebude zachráněn ani trůn malého rakouského státu. Karel rozdával šlechtické tituly takřka „na běžícím pásu“. Probíhalo to dokonce tak, že lidé si mu o tituly přímo říkali a on jim je uděloval. Tituly se vesele rozdávaly i po převratu, ba dokonce ještě ve švýcarském exilu. Průvodci dobrodružného letu se dostalo řádu zlatého rouna. Svět se tím tehdy bavil. Tisk psal, že Karel se stará, aby se „svět nezapomněl smát“. Sto let je dlouhá doba. Stejně úsměvně se dá dívat na pražský „průvod Habsburků“. Je to legrace nebo déjà vu?