Máte-li pocit, že se to dnes všude hemží separatisty, ohlédněte se o sto let nazpět. Až měsíc po vyhlášení státu, od konce listopadu do konce prosince 1918, obsadila armáda celé území Čech, Moravy a Slezska.

Před 100 lety začala vojenským obsazením Mostu likvidace sudetoněmeckých provincií na území nového státu. Tak shrnuje ČTK 29. listopad 1918. Tedy to, co historie psaná vítězi moc nerozmazávala.

Připomeňme tedy, že vyhlášení Československa nevítali všichni na jeho území. Že odpor dávali najevo Němci a na Slovensku Maďaři. A že nový stát se prosadil silou zbraní vůči separatistům, a to i za cenu obětí mezi civilisty.

I to patří k jeho příběhu. Ale nelze z toho vést paralely na současné poměry, třeba na separatismus etnických Rusů na Ukrajině.

Kde začíná a končí sebeurčení

Oslavy 100. výročí Československa posílily dojem, že vše zásadní se odehrálo 28. října. Ve skutečnosti ten přelom zasáhl jen těžiště politického života na českých či slovenských územích. Tam – především v Praze a velkých etnicky českých městech – bylo Československo vítáno jako symbol naplněných ambicí a osvobození.

Ale jinde ne. Hlavně na slovenských územích s maďarskou většinou, kde dosud žádná hranice neexistovala. Či na Těšínsku, jehož hranice se musela vybojovat. Ale teď se zaměřme na území Čech, Moravy a Slezska, která sice patřila ke Koruně české, ale převládali v nich etničtí Němci. Kde nešlo o historické hranice, ale o loajalitu obyvatel k novému státu.

Tam byl vznik Československa odmítán, ale přitom v logice, jež měla opodstatnění: jestliže se prosadila zásada sebeurčení národů a podle ní se Československo odtrhlo od Rakouska-Uherska, pak podle téhož práva se mohou od Československa odtrhnout jeho etnicky německé části a připojit se k národním státům v Německu či Rakousku.

Podle této logiky vznikly už 29. října 1918 čtyři separatistické provincie: Německé Čechy, Sudetsko, Šumava a Německá jižní Morava. A navíc ještě tři etnicky německé exklávy ve vnitrozemí: Brno, Olomouc a Jihlava.

To byl hlavní problém vznikajícího Československa. A protože nový stát ještě neměl k dispozici účinnou armádu (hlavní část legií byla stále na Sibiři, doma byli jen demobilizovaní vojáci vracející se z front skončené války), musel čekat měsíc, než dokázal alespoň nějaké pluky zkonsolidovat. Systematicky k řešení přikročil před 100 lety – zhruba od konce listopadu do konce prosince 1918.

Přebírání moci československými úřady v sudetském pohraničí – ať už pokojné, či násilné – začalo už zhruba v polovině listopadu a skončilo v lednu 1919 (až 7. ledna byly obsazeny Kraslice). Most se vymykal tím, že bitva o něj byla zřejmě největší a přinesla nejvíce obětí.

Nezadržujte státní uhlí

Bitva o Most byla krátká, ale tvrdá. Mostecký historik Jiří Šlajsna pro server iDNES řekl, že doložených obětí je šest, ale celkem jich bylo více. Mnozí zemřeli poté na následky zranění, takže celkem se prý mluví asi o třiceti mrtvých.

I na webu mostecké radnice se píše o „desítkách mrtvých a raněných na obou stranách“. Boj byl „veden od domu k domu“ a ukončila ho až hrozba nasazení děl, zatímco ostatní města provincie Německé Čechy včetně její metropole Liberce se vzdávala téměř bez boje.

Mostecká výjimka má své příčiny. Ukazuje to kniha Sláva a pád „provincie Deutschböhmen“ od Františka Cajthamla z roku 1924. Je psaná v duchu československého triumfalismu. Habsburské Rakousko nazývá „dokonávající bestií“ (autor ještě netušil, zač bude skutečných bestií loket) a Čechy obsazuje výhradně do role obětí („v lepším hostinci a kavárně německé na české požádání host ničeho nedostal, ba, byl-li chudě oblečen, vyletěl ze dveří“). Zato realisticky líčí roli mosteckého uhlí v klimatu poválečné nouze, blížící se zimy a faktu, že separatisté přerušili železniční spoje na Prahu: „Zadržování transportů uhlí bylo příčinou toho, že 27. listopadu přijelo z Prahy asi dvě stě českých vojáků do Mostu, aby zabrali státní doly u Mostu a vynutili na dráze dopravu uhlí do vnitřních Čech.“

Připomeňme k tomu, že zadržování odvozu různých komodit nebylo v chaosu konce války neobvyklé. Vždyť i slavný 28. říjen začal ráno tím, že Antonín Švehla a František Soukup převzali jménem Národního výboru Obilní úřad v Praze, aby zabránili odvozu obilí na frontu. Vídeň ale proti nim silou nezasáhla. Velké uznání za to si zaslouží i poslední císař Karel, jenž při rozpadu impéria i vzniku Československa výslovně odmítl použít násilí.

I proto byl Most výjimkou v jinak převážně klidném přebírání republikánské moci. To pak pokračovalo dosti rychle. Například 7. prosince byly obsazeny Teplice, pak Mariánské Lázně, Litoměřice, Karlovy Vary, Liberec, Trutnov, Cheb, Chomutov. Potom následovala Morava a Slezsko, když byly 18. prosince obsazeny Opava a Znojmo.

Obecný průběh přebírání moci líčí historici takto: české jednotky přijely vlakem na nádraží, obsadily cesty do centra, úřad okresního hejtmana, radnici a jejich velitel vyhlásil, že okres přísluší k československému státu. Načež se místní německá domobrana zpravidla rozešla.

S podporou spojenců a vítězů

Podíváme-li se na mapu etnické skladby obyvatel či separatistických provincií z listopadu 1918, může připomínat podobnou mapu Ruska z doby rozpadu Sovětského svazu, ale do značné míry i z doby dnešní, třeba separatistické provincie na východě Ukrajiny.

Jistěže lze najít společné rysy. Hlavně ten, že po rozpadu impéria (habsburského v roce 1918, sovětského v roce 1991) se v nechtěných státech ocitly miliony lidí (zde Němců a Maďarů, na východě Rusů). A že tam, kde to šlo, vytvářeli mezinárodně neuznané, ale vlastní útvary (čtyři provincie Německého Rakouska, na východě Podněstří, Abcházie, Jižní Osetie, Donbas...). Ale tady analogie končí.

Habsburské impérium se rozpadlo v závěru světové války, která měla své vítěze i poražené, skončila kapitulací a mírovými smlouvami. Proto se Československo mohlo opírat o vítěze. Proto francouzský ministr zahraničí Stéphen Pichon v nótě z 19. prosince 1918 potvrdil, že Československo má jako spojenecký stát až do rozhodnutí mírové konference právo podržet si území v rámci historických hranic. Takto zřetelná pravidla ovšem neplatila pro konec studené války a rozpad sovětského impéria.

LN, 1.12.2018