Před 80 lety československý parlament zvolil Edvarda Beneše presidentem. Po Masarykovi na jeho místo nastoupil jeho dlouholetý oddaný žák a spolupracovník, který má zcela mimořádný podíl na naší samostatnosti. Stal se hlavou státu, který v jeho tehdejších hranicích téměř sám vytvořil a dnes, kdy lze poměrně dobře přehlédnout celé jeho dílo a odkaz, stojí jistě za připomenutí.

Do presidentského úřadu byl zvolen také hlasy komunistů, kdy mu jejich podporu zajistil Jan Šverma. Nejsilnější strana agrárníci postavili proti Benešovi protikandidáta, za což měli později tvrdě zaplatit. Beneš prosadil po válce její zákaz a její předáci skončili ve vězení.

Beneš byl frankofil, který část svých studií absolvoval v Paříži, která v té době byla metropolí obrovské koloniální říše a nejvýznamnějším kulturním centrem své doby. Ta epocha se nazývala la belle epoque, objevila se letadla, automobily, telefon, šlo o naprosto jedinečné období, kdy se během jedné generace svět proměnil jako nikdy předtím. Lidé věřili, že nastala doba rozumu, Evropa už sto let od Vídeňského kongresu nezažila velkou válku a nikdo nepředpokládal, že se svět zřítí do válečné zkázy. Důležité je, že jestliže v západní Evropě vládly liberální demokracie, Beneš v roce 1912 označil politické strany za parazitické a odmítal pluralitní demokracii.

V Paříži se seznámil s budoucí manželkou Hanou, která se ve skutečnosti jmenovala Anna a psychologové umí popsat psychický stav osob, které si změní jméno. Není nevýznamné, že byla vychována v rodině policejního rady Oliče, který se smutně proslavil v aféře s Omladinou o dvacet let dříve a byl znám tvrdým pronásledováním oposice.

Český nacionalista Beneš v Paříži během světové války využil situace, kdy vojska Trojdohody nebyla schopna porazit centrální mocnosti Německo a Rakousko-Uhersko a Francie se přiklonila k podpoře nacionálních hnutí uvnitř mnohonárodnostní monarchie a její likvidaci. Netušený následek této politiky po válce přinesl geopolitické vakuum mezi Německem a Ruskem a byl příčinou další ještě ničivější světové války.

Vzdor mylné představě o jeho obratnosti, dosáhl na Versailleské konferenci na unavených tvůrcích míru, zavalených nesčetnými vzájemnými protiklady, vytvoření státu, který byl do jisté míry zmenšenou kopií zaniklé monarchie, s nejistými a nerespektovanými hranicemi a významnou německou menšinou, která se k novému státu přihlásila jen váhavě. Z vojenského hlediska byl stát nehájitelný. Beneš sice dosáhl spojenecké smlouvy s Francií, k tomu spoluvytvořil Malou dohodu, ale už v po roce 1925 bylo spojenectví s Jugoslávií pouze na papíře a o deset let později Francie dávala zřetelně najevo neochotu jít kvůli Československu válčit.

Lord Gladstone v roce 1918 prohlásil, ze Evropa končí na východních hranicích Německa, a Británie jako největší mocnost té doby odmítala svazky s novými státy střední a východní Evropy. Beneš ani neměl s Brity dobré osobní vztahy, Lloyd George ho vysloveně nesnášel. Nechuť Britů k Československu se projevila symbolicky v neúčasti jejich vyslance na oslavě Masarykových 80. narozenin.

Edvard Beneš byl dlouholetým ministrem zahraničí a vybudoval dosud neexistující diplomatickou službu. Hned na začátku se smutně proslavil ošklivou aférou s vyslancem v Tokiu, do Londýna vyslal Jana Masaryka, který měl všechno, jen ne diplomatické schopnosti. Drtivou porážku Beneš utrpěl na konferenci v Locarnu, kde mocnosti odmítly garantovat čs. hranice a smlouva také s jeho podpisem výslovně předpokládala, že mezi Německem a ČSR dojde k jednání o hranicích, a vládlo přesvědčení, že situace českých Němců bude řešena. Beneš smlouvu z Locarna nikdy nedodržel a v jejím duchu později svolal Mussolini konferenci v Mnichově a také jí předsedal. Sluší se dodat, že italský vůdce Československo považoval za umělý stát a posměšně je nazýval Československorumunskomaďarskem. V roce 1927 dokonce padlo podezření, že ČSR připravovala na duceho atentát.

Zoufalé postavení ČSR po nástupu Hitlera se Beneš snažil zachránit spojeneckou smlouvou s bolševickým Ruskem, poskytl tak munici pro Goebbelsovu propagandu, která republiku líčila jako nepotopitelnou letadlovou loď bolševiků v Evropě, a naklonil tak pravicové kruhy v Británii na Hitlerovu stranu. Spojenecká smlouva s bolševiky ČSR ještě více isolovala, republika s Ruskem neměla společnou hranici a vojenská pomoc by musela projít polským svrchovaným územím. Poláci měli ještě v čerstvé paměti invasi bolševiků v roce 1920, kdy jim republika odmítla pomoc, a také nezapomněli, že to bylo carské Rusko, které se třikrát podílelo na zániku polského státu a dělení jeho území. Poláci reagovali smlouvou s nacistickým Německem o neútočení. V té době byl osud ČSR již zpečetěn. V roce 1938 Beneš dokonale Brity znechutil nátlakem na sudetské Němce, když ve snaze zabránit volebnímu vítězství Sudetoněmecké strany v den konání obecních voleb vyhlásil částečnou mobilisaci a čs. vojsko obsadilo pohraničí. Od tohoto okamžiku se s čs. vládou již nikdo nechtěl bavit. Změněný postoj Britů neovlivnil ani samotný vůdce sudetských Němců Henlein, který do Londýna posílal žádosti o pomoc a v jeho straně pak převládlo nacistické křídlo vedené Frankem. Logickým výsledkem byl Mnichov a tahanice kolem Benešovy abdikace, které se snažil vyhnout. Odletěl pak do Londýna, údajně vybaven finančním dárkem od Stalina.

V exilu se v roce 1940 nechal prohlásit hlavou státu, což byla právní fikce. Jeho hlavní spojenec bolševické Rusko po 15.3.1939 uznalo vyhlášení protektorátu a uzavřelo svoji ambasádu v Praze. Po porážce Francie v roce 1940, kdy proti nacistickému Německu stála Británie sama, se hodil každý spojenec, a tak se Benešovi podařilo dosáhnout uznání od britské vlády, nikoliv mnichovské dohody. Anulování Mnichova dosáhli až čs. parašutisté a zavraždění z Lidic a Ležáků v roce 1942. To už do války vstoupilo nejen bolševické Rusko, ale také USA, kde Benešovi nikdo nedůvěřoval a považovali ho za advokáta Moskvy. V té době se Beneš už zcela jasně přiklonil k bolševickému Rusku a přes protesty svých spolupracovníků a souhlasu exilových politiků uzavřel v Moskvě v roce 1943 spojeneckou smlouvu se Stalinem, kterou republiku vydal do rukou východní velmoci. V té době už měl také jasno ve věci osudu sudetských Němců, přerušil styky s jejich exilovými představiteli a později zabránil jejich návratu do vlasti.

Do vlasti se triumfálně vrátil v roce 1945 z Moskvy s Košickým vládním programem, který byl v podstatě bolševisací republiky. Ihned bylo zahájeno vyhánění německé menšiny, do Německa jich podle tamnějších statistik dorazilo až o 300 tisíc méně. Připojili se tak k ostatním vyhnancům, bylo jich celkem 12 milionů a cílem bylo v Německu vyvolat chaos a sociální revoluci. Doma Beneš bez váhání vydal dekrety o znárodnění. V té době byl úplným samovládcem.

Po volbách v roce 1946 jeho vliv upadal a jeho role v Únoru 1948 je svědectvím už dokonalého úpadku. V té době ho již Moskva nepotřebovala a jakmile vykonal svoji práci, musel odejít a uvolnit místo jinému kremelskému koni, Gottwaldovi. Zemřel v ústraní krátce nato.

Jisté je, že bez Beneše bychom republiku nikdy neměli, v tom je Masarykův výrok nepochybně pravdivý. Stejně jisté ovšem je, že nikdy nevěřil v západní hodnoty a v liberální demokracii. Byl českým nacionalistou tělem i duší, představitelem toho druhu politiky, který v Evropě vyvolal dvě ničivé války. Navždy zůstal politikem bez mezinárodního přesahu, vydávajícím své osobní zájmy za zájmy národa. Nepochopil význam existence habsburské monarchie nejprve jako překážky turecké a později ruské expanse. Po jejím rozpadu opět nepochopil klíčový význam poměru republiky k Německu a nevyužil krátkého příznivého období počátkem 20. let minulého století, kdy by našel v Berlíně partnery ve vládnoucích sociálních demokratech. Slepě následoval francouzskou politiku pokoření a zlomení Německa poníženého versailleským mírem, kterým se necítilo vázáno Rusko. Ani se konference neúčastnilo.

Později už to možné nebylo a ve váhání mezi Berlínem a Moskvou, neměl mezi Hitlerem a Stalinem příliš na vybranou, proto zavedl republiku do bolševické náruče. Myšlenka ČSR našla příznivou odezvu jak na carském dvoře, tak v politbyru, a tak dokud měli Rusové zájem na její existenci, stát se udržel. Před paktem Molotov-Ribbentrop ten zájem neměli a ČSR zanikla, po rozpadu sovětského impéria také ne a společný stát vydržel jen krátce.

Beneš nerozuměl geopolitice a věřil, že ČSR si samostatnost uhájí. Jenže historie nás učí, že existence malých států je dlouhodobě téměř vyloučena a středně velkých, jako je třeba Polsko, nejistá.