Pětadvacáté výročí podpisu dohody mezi českou a slovenskou reprezentací v brněnské vile Tugendhat, který naše mainstreamová média dnes pokládají za onu událost, jež rozhodla o rozdělení Československa, bylo znovu přehlídkou neuvěřitelného překrucování historie a opakování invektiv a nepravd z úst těch, kteří tehdy neuspěli a vítězům to nezapomněli. Skutečný průběh událostí a jejich souvislosti dnes nic neznamenají.

Nejméně jsme slyšeli hlas těch, kteří v oněch dobách před pětadvaceti lety nesli zodpovědnost a jimž vděčíme za úspěšný dnešek a dobré československé vztahy – tj. politikům, kteří tehdy povolební jednání vedli. Krátce dostali příležitost pohovořit pouze Václav Klaus a Vladimír Mečiar. O to více prostoru měli ti, kteří se na eskalaci československé státoprávní krize v letech 1990 - 1992 podíleli a kteří tehdy selhali – tehdejší havlovský Hrad a jeho protagonisté, bývalý český premiér Pithart a další.

Ti však dnes nehovoří o tom, jak se jim podařilo bezprostředně po pádu komunismu, v době masového nadšení a téměř absolutní moci nové politické garnitury během jednoho a půl roku totálně prohospodařit důvěru Slováků a přivést společný stát k nevyhnutelnému rozpadu. Nehovoří o naivním okamžitém zrušení zbrojní výroby na Slovensku, o intrikánském svržení tehdejšího ministra vnitra za VPN Vladimíra Mečiara, nemluví o pomlčkové válce nepředloženě rozpoutané prezidentem Havlem, jeho některých necitlivých výrocích vůči Slovensku, které vyvolaly rozhořčení (o panelácích v Petržalce aj.). Nemluví se o bláhové Pithartově snaze dojednat za zády federálních orgánů „dvojdomek“ s Mečiarem, o nekonečných jednáních politických reprezentací po různých hradech a zámcích, která pouze hloubila příkopy a animozity. Nemluví se o postoji strany ODA, která na české straně populisticky hrála kartu „stop penězovodu na Slovensko“, a naproti tomu snaze Václava Klause jako ministra financí tyto toky zachovat a společný stát udržet. Nikdo nepřipomene, že ODS byla jediná strana, která kandidovala s programem zachování federace i na Slovensku. A že tam na rozdíl od českých zemí neuspěla.

A už vůbec nikdo nemluví o tom, že Slováci po svém suverénním samostatném státě toužili dlouhodobě a dvoučlenná federace byla proto trvale nestabilní a neudržitelná. Proto nemělo žádné referendum o rozdělení smysl, nemohlo dát totiž odpověď na obsah společného státu, o němž měla každá část federace rozdílné představy. Skutečným referendem byly volby v červnu 1992 a jejich jednoznačné výsledky.

Rovněž nelze zapomínat, jak tehdy vypadala situace kolem nás – vraždění v rozpadající se Jugoslávii a chaos a násilí na území bývalého Sovětského svazu. My jsme se tomuto osudu vyhnuli, protože se jak občané, tak politikové na obou stranách chovali po volbách racionálně, pragmaticky a mysleli na zajištění úspěšné budoucnosti ne pouze pro svou zemi, ale i pro druhou stranu. To bylo vzácné nejen v oné době. Dnes například takový přístup silně postrádají vlekoucí se nepřehledná jednání o brexitu.

Namísto toho všeho znovu a znovu slyšíme Petra Ptiharta beze studu tvrdit, že rozpad státu byl výsledkem svévolného rozhodnutí vítězů voleb v roce 1992, v nichž on ostudně prohrál. Znovu ti, kteří státoprávní krizi pomáhali rozdmýchat a od odpovědnosti utekli, zkoušejí po 25 letech házet špínu na ty, kteří dokázali něco zdánlivě nemožného – klidně a dohodou rozdělit stát a při tom zachovat maximum dobrého ze společného soužití.

Klidné rozdělení Československa obdivoval celý svět. Stali jsme se příkladem toho, jak lze téměř existenční problémy státu vyřešit civilizovaně, kultivovaně jednáním s maximálním vzájemným respektem. Dnes po čtvrtstoletí jsou naše státy úspěšné, stabilní a bezesporu zažíváme nejlepší období v historii. Je proto smutné, že v českých mainstreamových médiích to málokoho zajímá a stále se vedou jenom staré války, byť v tomto případě se na Klause a Mečiara útočí těžko. Většina Čechů i Slováků rozdělení federace schvaluje a oceňuje způsob jeho provedení.

A tak když už to nejde jinak, tak se v českých médiích v této souvislosti alespoň s oblibou tvrdívá, jak nás Slovensko předběhlo, jak je tam lépe a jak je u nás všechno špatně. Není to pravda – ty statisíce Slováků u nás „hlasují nohama“ zcela jasně, masově přicházejí a mnozí natrvalo zůstávají, zatímco Češi se na Slovensko žít, pracovat či studovat nehrnou a po eurech netouží. Nestálo by za to jednou nechat propagandu propagandou a přiznat každému, co jeho jest? Unikátní rozdělení Československa je pro to skvělou příležitostí.

MfD, 2.9.2017

Institut VK