V těchto dnech si připomínáme třicet let od chvíle, kdy 21. června 1991 opustil území Československa poslední vojenský útvar bývalé Střední skupiny vojsk (SSV) Sovětské armády. Po šesti dnech jej pak následoval jeho poslední velitel, generálplukovník Eduard Vorobjov. Definitivně tak skončila přítomnost okupačních vojsk v Československu.
Není divu, že rozhodnutí o stažení sovětských jednotek bylo učiněno již krátce po demokratických parlamentních volbách v devadesátém roce, které korunovaly sametovou revoluci z listopadu 1989. Obyvatelé už svobodné země se rozhodli uplatnit právo na svrchovanost a začali prostřednictvím svých volených zástupců důrazně požadovat odchod sovětských okupačních vojsk.

Těžko řeknu něco nového, jestliže charakterizuji vstup sovětských vojsk do Československa v srpnu 1968 jako dramatickou a přelomovou událost. Byla to velká tragédie pro celou generaci Čechů a Slováků, a nejen pro ně. Dějiny netolerují pojem kdyby, a proto si lze jen těžko představit, jak by se vyvíjel osud socialistických zemí ve východní Evropě, kdyby pražské jaro nebylo potlačeno a ukázalo se jako lepší forma socialismu.

To se však nestalo a místo toho přišli do Československa na třiadvacet let nezvaní hosté. Střední skupina vojska Sovětské armády byla jednou z nejúčinnějších operativně-strategických formací ozbrojených sil SSSR. Skládala se ze tří motorizovaných, dvou tankových a leteckých divizí, tří raketových brigád atd. Dohromady to bylo asi 100 tisíc vojáků a důstojníků, více než 1500 tanků, 2500 obrněných vozidel, 1300 děl a minometů. Jejich zpáteční odvoz do Sovětského svazu zajišťovalo na 1000 vlaků. Je zajímavé připomenout si sedmi generálů, kteří veleli SSV. Jedním z nich byl i pozdější maršál a ministr obrany SSSR Dmitrij Jazov. Ten se v roce 1991 se stal členem Státního výboru pro výjimečný stav a účastnil se puče proti prezidentovi Michailu Gorbačovovi. Další dva, armádní generálové Dmitrij Suchorukov a Viktor Jermakov, se později stali náměstky ministry obrany. Prvním velitelem SSV se stal generálporučík Alexandr Majorov, později povýšený na armádního generála, a jako jediný vojenský velitel v této hodnosti odsoudil vstup sovětských vojsk do Československa. Dokonce napsal knihu pamětí o této invazi a veřejně nad ní vyjádřil lítost.

Nebudu hodnotit bezprostřední důsledky takového vnuceného soužití. Za třiadvacet let se toho stalo hodně. Jednalo se o nehody, mimořádné události a zločiny jednotlivých sovětských vojáků, kteří v některých případech dokonce ohrožovali životy a zdraví čs. obyvatel. V místech, v nichž byli sovětští vojáci umístěni, místní zákony neplatily, což omezovalo suverenitu Československa na vlastním území. Je velmi symbolické, že Sovětský svaz přežil SSV jen o několik měsíců.

Stopy po pobytu sovětských vojsk postupně v Česku mizí. Po jejich stažení a rozpadu SSSR se začaly tvořit rovné, solidní a důvěryhodné vztahy mezi novým Ruskem a Českou republikou. Zpočátku se to dařilo, zejména proto, že poslední velvyslanec Sovětského svazu v Československu, Boris Pankin, byl jedním z mála sovětských ambasadorů, kteří veřejně odsoudili puč, a stal se posledním ministrem zahraničních věcí SSSR.

Česká republika se zachovala velmi rozumně, když si uvědomila svou příslušnost k demokratickému Západu a vstoupila do NATO a Evropské unie. Následný vývoj událostí potvrdil správnost jejího rozhodnutí.

Jinam však směřoval vývoj v Rusku, ve kterém se znovu objevily staré imperiální zvyklosti, a to nejen ve vztahu k vlastním lidem. Ukázalo se také, že ne všichni Rusové odešli společně se skupinou vojáků v roce 1991. Po okupaci v roce 1968 se výrazně zvětšilo území sovětského velvyslanectví v Praze a zvýšil se počet jeho pracovníků. Po významných změnách v zahraniční politice Ruska a jeho pokusech zasahovat do vnitřních záležitostí České republiky vyšlo najevo, že na území Česka působí značný počet lidí, jejichž aktivity se neslučují s jejich diplomatickým statutem. Tito lidé také otevřeně vystupovali proti hostitelské zemi.

Po dalších 30 letech tak bylo nutné další stažení této „speciální jednotky“, tentokrát přímo z ruského velvyslanectví, jejíž jednání porušovalo suverenitu České republiky.

To, že Rusko dalo v rozporu s logikou a fakty České republice status nepřátelského státu, jen potvrzuje, že ruským ambicím, mentalitě a praxi beztrestného zasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí byla zasazena významná rána. Čas ukáže, jaké závěry z toho vyvodíme, ale skutečnost, že putinovské Rusko nyní není schopno poskytnout větší podporu svým ambicím a příznivcům v České republice, se stala realitou.

Autor je ruský podnikatel žijící v České republice