Neviditelný pes

HISTORIE: Charta a Anticharta po sto letech

11.1.2017

V těchto dnech si připomínáme kulaté výročí prohlášení Charty 77, ale také veřejného shromáždění výkvětu československých herců, zpěváků a jiných populárních umělců v Národním divadle, kde soudružka Švorcová přečetla text nazvaný později Anticharta. Příznačná pro tu dobu byla skutečnost, že tento text, odsuzující autory i signatáře Charty, byl (na rozdíl od samotné Charty) široce publikován. Nejen oni národní, zasloužilí i ostatní umělci, ale také členové nejrůznějších pracovních kolektivů jej podepisovali. Těch podpisů, kterými zakřiknutí občané odsuzovali něco, co sami vůbec nečetli, bylo nepoměrně víc, než podpisů pod samotnou Chartou. To vše je nepochybně známo i těm, kteří v té době ještě nežili. Pokud se tedy vážení spravedliví stydíte za své otce a dědy (nebo maminky a babičky), přečtěte si úvodní stránky Budování státu od Ferdinanda Peroutky.

Předválečné Rakousko-Uhersko bylo konstituční monarchií. Občané – poddaní - měli aktivní i pasivní volební právo. Nejvyšším voleným orgánem byla Poslanecká sněmovna Říšské rady. V posledních předválečných volbách v červnu 1911 do nich bylo ze zemí Koruny české zvoleno 108 poslanců zastupujících etnicky české strany, 83 poslanců zastupujících etnicky německé strany a 3 poslanci zastupující etnicky polské strany. Během války tato dolní komora parlamentu nezasedala, aby nerušila válečné úsilí říše. V roce 1917 to tedy byli jediní legitimní představitelé obyvatel žijících v předlitavské části budoucího Československa. Mimo jiné to byl také Karel Kramář, Alois Rašín, Bohumír Šmeral, Jiří Stříbrný nebo Václav Klofáč. Jako reprezentanti „české věci“ bylo 107 z nich sdruženo v Český svaz, který vyhlásil, „že národ, který zastupuje, nepřeje si být osvobozen, a že v situaci, ve které je, cítí se tak dobře, že mu ničeho není třeba“.

Dne 24. ledna 1917 dokonce Český svaz žádá o svolání parlamentu, aby tam mohl osvědčit věrnost českého národa říši a dynastii. Tím stoosmým českým poslancem byl T.G. Masaryk, který již od roku 1914 vedl v zahraničí kampaň za vznik samostatného československého státu. Více než dva roky po jeho odchodu do ciziny jeho parlamentní kolegové legitimizovali dobovou atmosféru, kterou Peroutka popisuje citací článku publikovaného v té době v Národních listech:

Jest opravdu s podivem, jak mnohostranná je činnost profesora Masaryka a jak neúnavně pracuje, aby pokálel čest českého národa a ustavičně zhoršoval postavení svých krajanů... Nepřátelé se už přesvědčili, že láska všech rakouských národů k vlasti a dědičné dynastii je pevná a neotřesitelná. Viděli, že všichni, kdo v cizině vyprávěli něco jiného, jsou lháři a podvodníci, kteří mají před očima jen své vlastní hmotné zájmy... Rozhodně se ohrazujeme proti tomu, aby tito lidé mluvili v našem jméně a aby předstírali, že hájí zájmy českého národa. Český národ děkuje za takové zástupce; nepotřebuje jich... Zájmy českého národa jsou v rámci monarchie tak zajištěny, že mohou postrádati takové podpory. To ať si páni jednou provždy pamatují.“

Nebyl to ale ojedinělý výkřik pražské kavárenské novinářské smetánky. Projdete-li jakoukoli obecní kroniku, najdete tam popis oslav narozenin Jeho císařského a královského Apoštolského veličenstva, které se naposled konaly 18.8.1916 za hojné účasti školní mládeže a místních celebrit.

Pokud si tu výše zmíněnou Antichartu přečtete, poznáte, že všechno už tu někdy bylo. O statečnosti a servilitě svých předků je třeba přemýšlet s nadhledem a odvahou. Tvrzení, že jen malá část jakéhokoli národa je statečná a většina je pasivní, třeba i servilní, je prostě pravda, mnohokrát v dějinách ověřená. Nevím, proč by se právě Češi měli v tomto ohledu stydět, že nejsou nějakou výjimkou.



zpět na článek