V květnu 1921 se od sociální demokracie oddělila skupina jedinců – stalo se to v Karlíně –, aby založila po vzoru ruských bolševiků komunistickou stranu, která zanechala v druhé polovině 20. století hlubokou jizvu v našich dějinách.

V rozhovoru pro Český rozhlas uvedl její současný místopředseda Stanislav Grospič na dotaz moderátora stran přínosu této strany pro společnost, že se jeho strana zasloužila o zvýšení sociální úrovně obyvatel Československa, osmihodinovou pracovní dobu a mnoho dalších výdobytků. Sice se zpočátku cudně vymezil ke kontinuitě své současné strany a strany karlínských kluků, ale posléze zmínil výše uvedené.

Soudruhu Grospičovi je však třeba, jako koneckonců mnoha jeho soudruhům, připomenout další obohacení společnosti působením ideologie jeho strany.

Tak třeba tzv. „Vítězný únor“, kdy jeho strana převzala fakticky absolutní moc ve státě. Od toho dne byl vyhlášen tzv. třídní boj, kořeněný třídní nenávistí. Tento boj byl zacílen na ty, kteří se tak nějak bláhově domnívali, že lze mít na některé věci jiný názor, vyznávat kupříkladu náboženskou víru, případně si ponechat zděděný grunt, na němž hospodařily předchozí generace. Mnoho lidí, kteří během předchozích let statečně vzdorovali německému nacismu ať již u nás v odboji či na frontě, bylo popraveno po vykonstruovaných procesech, pokud měli špetku „štěstí“, skončili v komunistech zřízených koncentračních lágrech.

V době po „Vítězném únoru“ nastala rovněž značná genocida inteligence, neboť ze státu dělníků a rolníků emigrovala nemalá část československé inteligence, umělci, vědci, spisovatelé. Ti, co zůstali, byli „upozaďováni“, a to v lepším případě, v horším jim byla přidělena dělnická profese. Podobný exodus nastal i po roce 1968, kdy – opět pod vedením komunistů – začaly ze země utíkat desítky tisíc emigrantů před nastupující „normalizací“, která dokonale umrtvila společenské dění.

Jediným pozitivním přínosem této doby byly soudružské popravy počátkem padesátých let 20. století, kdy v rámci příkazu zmírajícího paranoidního Jozifa Džugašviliho-Stalina bylo třeba vybrat několik soudruhů, kteří poslouží své straně jako ukazatel, že nepřítel je všudypřítomný a co je třeba s ním učinit. Je historickým neštěstím, že tato čistka skončila tak brzo a jen s mizivým počtem viselců. (bližší zde).

Země byla profízlovaná příslušníky Státní bezpečnosti, kde stačilo říct jedno méně opatrné slůvko či zhodnotit veřejně nedostatek jakéhokoliv zboží a člověk se dostal do značných problémů, které se posléze dotkly i jeho dětí, jež přes nadání končily v geodézii či kotelnách. Dodnes byl z těchto sadistických jedinců potrestán jen zlomek, většina z nich dožila či dožívá s bohatou výsluhovou pensí, neboť oni – na rozdíl od těch v kotelně – sloužili vlasti.

Stát v posledních letech komunismu řídil tzv. Ústřední výbor KSČ, jehož nejmarkantnějším ukazatelem byla viditelná slaboduchost a ideologický fanatismus, třeba v osobách Vasila Bilaka či Milouše Jakeše. Tito dva zločinci se dožili vysokého věku, zaopatření ve všech potřebách v systému, který celý svůj život nenáviděli a proti němuž bojovali. Ani jeden z nich nečelil soudnímu procesu, kde by se alespoň dozvěděli jménem republiky, že jejich působení byla když už ne vlastizrada, tak přinejmenším trestuhodná aktivita vůči občanům země.

Komunisté své výročí nejspíše příliš slavit nebudou. Z původní myšlenky rovnoprávnosti všech občanů toho mnoho nezůstalo. Drtivá většina z nich dnes už pilně akumuluje odporný kapitál, nepochybně vykořisťuje své zaměstnance a nedělí se s nimi o vlastnictví výrobních prostředků. Své děti posílají na domácí či zahraniční prestižní školy. Paradoxně několik let v Parlamentu České republiky podporovali jednoho z nejbohatších oligarchů státu a ani nyní se jasně nevyslovili, jestli jej pomohou pár měsíců před řádným termínem voleb sestřelit. Být naživu Vladimír Uljanov – Lenin, šla by tato parta ke zdi jednoznačně přednostně jako nebezpečná úchylka hlavního ideologického směru.

Možná by nebylo špatné se znovu sejít v Karlíně, zazpívat si se slzou v oku Internacionálu a poté se kolektivně omluvit všem postiženým, A poté se rozpustit. Byl by to jejich první skutečný státotvorný čin.