Kuchařka s konkrétními kroky pro zrušení Green Dealu nám aktuálně v ničem nepomůže. Nejprve je nutné dosáhnout změny politického klimatu a rozložení sil. Legislativně-technické otázky nechme na později.

Před časem jsem dostal zajímavý a velmi podnětný dotaz. Šlo o to, jak přesně by politici měli postupovat, pokud by chtěli prosadit zrušení Green Dealu neboli Zeleného údělu. Tazatelka žádala o nastínění „souboru konkrétních kroků“, respektive toho, „co by se dalo/mělo/mohlo dělat, kdo by to měl dělat a v jakém pořadí“.

K odpovědi se dostávám s menším zpožděním, ale přece. Myslím, že toto téma si zasluhuje širší publikum, proto jej sepisuji do tohoto článku.

Postup případného zrušení Green Dealu obecně
Jádro Green Dealu představuje soubor právních předpisů EU neboli aktů sekundárního práva, jemuž vévodí tzv. Evropský klimatický zákon. Pohybujeme se v řádech nižších desítek položek. Chceme-li se zbavit Green Dealu, musíme tyto předpisy zrušit.

Všechny tyto akty klimatickým zákonem počínaje byly přijaty tzv. řádným legislativním postupem (jen u návrhu reformy zdanění energie je zvláštní legislativní postup, ale projednávání zatím příliš nepokročilo). K jejich přijetí tedy byl potřeba zaprvé příslušný návrh Komise, která má monopol na legislativní iniciativu. Dále muselo být dosaženo kvalifikované většiny členských států v Radě (zjednodušeně řečeno nejméně 15 států, které zároveň představují alespoň 65 % obyvatelstva) a většiny v Evropském parlamentu. Stejný postup by se uplatnil, pokud by měly být tyto předpisy nyní zrušeny.

Dále by bylo třeba zastavit různé aktivity nelegislativní povahy, jako jsou předně Evropský klimatický pakt nebo Nový evropský Bauhaus. Ale to už je drobnost.

Slušelo by se také přijmout závěry Evropské rady, které by se s politikou nulových čistých emisí do roku 2050 rozloučily. Právě Evropská rada totiž udává Unii obecné politické směry a priority, a právě její závěry z prosince 2019 stály na počátku rozvíjení nynějšího radikálního klimatického programu.

Na okraj bych dodal, že v ideálním případě by Unie i jednotlivé členské státy měly vypovědět Pařížskou dohodu, což by znamenalo definitivní potvrzení změny kurzu. Z hlediska samotného zastavení Zeleného údělu však nejde o krok bezpodmínečně nutný.

K otázce potřeby podrobného receptu
Pokud jde o přípravu jakéhosi podrobného receptu, návodu, kuchařky, či jak by se takový návod dal nazvat, domnívám se, že jde o úvahy zjevně předčasné, které nám v nynější situaci nemohou nijak pomoci.

Přirovnejme si to k pádu komunismu a polistopadové transformaci: Opravdu nepředpokládám, že by třeba někdy v roce 1987 už měl Václav Klaus a jeho pozdější spolupracovníci v šuplíku konkrétní návrhy zákonů, které bude nutné přijmout pro cenovou deregulaci, privatizaci nebo restituci, nebo že by někdo tou dobou psal návrh textu mezinárodní smlouvy, kterou se rozpustí Varšavská smlouva apod.

Podobně nemá teď smysl sepisovat návrh jednoho právního aktu EU nebo dlouhé řady právních aktů, kterým se zruší všechny greendealové předpisy, nebo vymýšlet kdo, kdy a jakým způsobem s takovými návrhy přijde, nebo třeba koumat nad tím, jak tyto předpisy napadnout u Soudního dvora EU nebo jiné soudní instance.

Politici by se aktuálně neměli soustředit na legislativní postupy a techniky či právní kličky. To všechno jsou druhořadé otázky. Hlavní je prosadit demontáž Green Dealu jako politický program. Politici musejí zvednout toto téma a získat pro něj podporu – ve vnitrostátních volbách i ve volbách unijních – a navázat spolupráci s podobně smýšlejícími subjekty napříč Unií.

Teprve dojde-li ke zvratu v politickém klimatu a v rozložení sil, dojde-li ke zhroucení podpory Zeleného údělu v rozhodujícím proudu členských států a v Evropském parlamentu, pak můžeme řešit konkrétní jednotlivosti. Až tehdy se bavme o tom, jak nejlépe zadání vymést Green Deal z právního řádu přetavit do konkrétního aktu či aktů.