Četl jsem sliby kandidátů Zemana a Fischera a pobavil se. Oba v mých očích hodně klesli, když tímto způsobem mámí voliče. Oni nevědí, že výše platu prezidenta je dána zákonem, že změny mohou zajistit právě jenom zákonodárci, nikoli prezident?
Vezmu kalkulačku: Kdyby Miloš Zeman ne 30 %, ale celý prezidentský plat (tj. bez náhrad 186 300 Kč) chtěl dát na smazání jenom jedné jediné miliardy dluhu, potom by musel platit plných 447 roků(!). Protože ale roční státní "sekyra" dělá obvykle kolem 100 miliard, nestačilo by ke splacení ani 44 tisíc let. Mluvit o celém našem veřejném dluhu – 1,5 bilionu korun – nemá ani smysl. Opakuji: v mých očích tito pánové hodně klesli, jak levně loví dušičky.
Můj návrh zní: vázat platy všech tří set ústavních činitelů na průměrný plat občana, jak ho každoročně zveřejňuje statistický úřad. Včetně náhrad bych dal prezidentovi pětinásobek, ministrům a předsedům obou komor parlamentu čtyřnásobek, poslancům a senátorům trojnásobek. Všichni by šli sice proti současnému stavu značně dolů, ale byl by přehled a navíc by pak měli osobní zájem na tom, aby rostly platy a mzdy všem občanům. Platy hejtmanů, primátorů a starostů by mohly být rovněž svázány s příjmy občanů, které zastupují. Ano, chceme-li mít dobré ústavní činitele, musíme je umět dobře zaplatit, ale i u nich zaveďme: za špatnou práci či dokonce nepráci – postih!
Klaus to má za dvě stě
Nabízí se malá předpříprava na zhodnocení jeho éry a já se do ní – navzdory všem nebezpečím – pustím.
Soudím, že kdyby si byl Miloš Zeman s Václavem Klausem nepadli v roce 1998 na čtyři roky do náruče, mohlo být leccos už docela přesně zhodnoceno, protože i ona tehdejší vlajková loď sociální demokracie, tj. akce "čisté ruce", by měla výsledky. Nestalo se tak, proto vskutku objektivní hodnocení bude v rukách politologů a historiků, možná těch, kteří se ještě nenarodili. Tak to chodí.
Přesto si jako Klausův vrstevník troufnu trochu "jedu", protože adorace bylo až dost. Suše konstatuji, že náš pan svorník – prezident republiky Václav Klaus – se sice často vyjadřoval k lecčemus, napsal také mnoho knih, měl často na mušce (a tady se za cizí slova omlouvám) střídavě multikulturalismus, sociáldemokratismus, environmentalismus, humanrightismus, NGO-ismus, europeismus, homosexualismus – a jak se všechny ty jeho -ismy jmenovaly –, ale především podle mne zklamal ve své profesi jako ekonom. Ztráty vidím veliké, hvězd se dotýkají.
Zklamal i tím, že mlčel, když se patřilo křičet: všechno rozprodalo, stát se přitom zadlužil – a na nic nemá peníze. Hledá je v kapsách invalidů, nemocných, důchodců a rodin s dětmi a nabádá je: musíte šetřit. Ve stejné době u nás mnoho lidí zázračně zbohatlo, že i sláva Rockefellera bledne; ale ptát se, jak k bohatství přišli, je zapovězeno. Nesmíme těm schopným závidět, napomíná nás odborný odborník ministr Miroslav Kalousek. A tak mají naši všehoschopní občané v tom našem Absurdistánu zelenou: už na 13 tisíc českých firem zdaňuje své zisky v daňových rájích. Zisky, na jejichž tvorbě se v potu tváře podílejí našinci.
V čele státu máme ekonoma, což TGM nebyl, ale takovým podnikatelům–vlastencům on by ruku nepodal. Určitě by se mu nelíbilo, že se v jeho zemi měří hodnota člověka penězi, že se dá penězi koupit dokonce právo a beztrestnost. Na Hradě pražském si toho ještě nevšimli, tam ticho po pěšině.
Jablonec nad Nisou