Imunitní systém liberální společnosti je slabý

Již šesté pokračování mého vybírání myšlenek z mé četby před mnoha lety začíná u velké liberální osobnosti v podstatě neliberální Francie, kterou byl zcela originální myslitel Anthony de Jasay. Byl, protože zemřel před rokem, v lednu 2019. Vznikla po něm nesnadno zaplnitelná mezera. Potkávali jsme se na setkáních Montpelerinské společnosti a jednou za mnou dokonce přijel – i se svou manželkou – na Pražský hrad. Byl to velký Evropan minulosti, i svým chováním, oblečením, způsobem jednání. Byl to také Francouz s dokonalou angličtinou.

V americkém čtvrtletníku The Independent Review de Jasay vyslovil před jedním a půl desetiletím zajímavou myšlenku, která nutí k zamyšlení: „imunitní systém liberální společnosti je slabý“. Zapsal jsem si tuto větu na počátku roku 2005 a teď se ptám sám sebe, jestli jsem to už tehdy cítil tak ostře jako teď. Asi ano, jinak bych si to nezaznamenal. Dodával k tomu, že mnoho jiných „hodnot“ než svobodu se dá lze získat jen „omezováním“ svobody. Dnes je evidentní, že vítězí ty jiné hodnoty, svoboda je obětována.

Již jednou jsem v této sérii výpisků citoval Pavla Švandu (z roku 2003), a teď ho musím připomenout ještě jednou. V Revue politika napsal, že filmy „Všichni dobří rodáci, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo jsou výrobou umělé minulosti“. Proto jsou tak oblíbené? A proto já je tak nemám rád? Nejde ale jen o Hřebejka, v jeho případě je to jasné, ale myslel jsem si, že jsem byl jediný, kdo si kladl otázky nad tímto slavným filmem Vojtěcha Jasného, ale Hřebejka s Jasným neporovnávám, to byla jiná liga. Jasného film byl uveden do kin po srpnu 1968 a stal se legendou. Přesto musím připomenout, že jsem v roce 2010 Vojtěchu Jasnému udělil za jeho celoživotní dílo Zlatou plaketu prezidenta republiky.

Richard Lee Hough v knize „The Nation-States: Concert or Chaos?“ říká, že je „národní stát základní politickou jednotkou“ a že je „ národní stát klíčovou jednotkou řádu (core unit of order), která není ničím nahraditelná“. To se snažíme říkat obhájcům bruselského nadstátu stále, ale oni tomu buď nerozumí, nebo rozumět nechtějí. Autor dodává, že integrace států v nadstátní útvar nevyhnutelně vede k „bezzákonnosti“ (lawlessness). A že zastávat tento názor není žádným „primitivním nacionalismem“.

John Hirst v Quadrantu, v článku „From British Rights to Human Rights“ důrazně odlišuje britská (v našem kontextu bychom spíše řekli občanská) práva od lidských práv a říká, že „lidská práva jsou výrazem nesouhlasu s politikou a politiky“. Občanská práva jsou něco úplně jiného, jejich stoupenci politiku (a politické chování a jednání) považovali za jedno z klíčových občanských práv. Je to pořád dokola, dnes zřetelně vítězí lidská práva nad občanskými.

Kardinál Vlk ve svém známém rozhovoru s Karlem Hvížďalou říkal – zcela politicky korektně a pokrokářsky – že se „muslimský svět cítí být naší civilizací urážen a ponižován“ a že „muslimové bojují hlavně proti bezboženství“. Myslím, že by dnes pan kardinál – aby byl myšlenkově konzistentní – podporoval Gretu i Milion chvilek. A že oni by ho chválili.

Vždy jsem obdivoval filmy Juraje Jakubiska (tohoto středoevropského, možná česko-slovenského Felliniho) a jsem moc rád, že jsme se poznali. Mohl bych připomínat mnoho věcí s ním spojených (dokonce o mně natočil GEN), ale jednu nemohu zapomenout. Jakubisko v roce 1992 dokončil film „Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný“ (který asi není jeho nejslavnějším), ale který se trefil do éry naší radikální společenské a ekonomické transformace a do dělení Československa. Premiérově se promítal před návštěvou tisíců lidí pod širým nebem v obrovském bratislavském amfiteátru těsně před klíčovými parlamentními volbami v červnu 1992, které rozdělily Československo. Promítání tohoto filmu, při němž jsem měl čest v úvodu promluvit, bylo výrazem snahy při této mimořádné příležitosti přispět k nalezení nějakého rozumného řešení našeho rychle se bořícího státoprávního uspořádání.

Teď ale uvádím své výpisky z četby a já jsem si v prosinci 2005 poznamenal Jurajův nesmírně cenný výrok o emigraci, resp. o tom, proč on nikdy neemigroval: „Když odtud zdrhnu a jednou režim padne, nebudu mít morální právo tady dělat filmy“. Přesně tak jsem to vždy cítil i já – kdybych emigroval, určitě bych v posledních třiceti letech nemohl být v politice. Chtěl jsem ale udělat něco pozitivního pro tuto zemi, myslel jsem, že jako ekonom, ale ono to bylo více o politice.

Ve Francii začínala éra masových demonstrací doprovázených extrémním násilím – leckdo si snad ještě pamatuje na tisíce spálených aut na pařížských ulicích. Německý Frankfurter Allgemeine Zeitung, tehdy stále ještě relativně konzervativní, ve „starém německém stylu“, psal, že je „Francie zablokovanou společností“, že tam „už od francouzské revoluce dominuje nad politickými stranami „Votum der Straße““ (hlasování ulice) a že je dlouhodobým charakteristickým rysem Francie „veliký sklon k revoltě a k ochromení politiky“. A to ještě neexistovaly Žluté vesty, i když Francie byla vždy Francií. Ne náhodou to byl Francouz Albert Camus, kdo ve svém eseji Člověk revoltující z roku 1951 sice polemizoval s levičáckým pojetím rebelství, ale to slovo rebel s ním stejně zůstalo spojeno.

Echo24, 24.3.2020