Neviditelný Pes

GLOSY: O světě a politice (22)

31.7.2020

Relativně klidnější rok – 2014

Jeden z mých nejbližších amerických přátel, president velkého institutu The Heritage Foundation Ed Feulner, připravoval celá desetiletí ke konci roku svůj „President’s Essay“, který byl vždy pozoruhodným čtením. V tomto konkrétním – výpisky jsem si dělal opravdu 1. ledna 2014 – zmínil, že „první povinností lídra je motivovat své následovníky“, což se děje v Americe, ale určitě ne u nás. Lídrů je málo, a když se někdo do této pozice dostane, bývá hned brzděn, aby příliš nevynikl. Aby zůstal „jen“ předsedou strany či vlády, ale aby se nestal lídrem.

Často mluvíme o „neviditelné ruce trhu“, ale Ed Feulner připomněl něco neméně důležitého – „neviditelnou nohu vzdálené byrokracie“ operující v nadnárodních organizacích. Velmi mne deprimuje, že zcela zásadní roli této vzdálené byrokracie (zejména v EU) lidé u nás stále nedoceňují.

V časopise Revue politika si velmi správně povšiml Lubomír Nondek, že přeregulovanost v EU vede firmy k tomu, aby „přesunuly své výroby do Číny, do Jižní Koreje, na Ukrajinu, neboli mimo dosah evropské regulace. Politika EU pravděpodobně díky tomu vedla k celkovému zvýšení globálních emisí CO2“.

Steven Kates (v Quadrantu) píše „O nebezpečném návratu keynesiánské ekonomie“, což bychom dnes měli přetisknout. Obří rozpočtové deficity postkoronavirové éry by ale snad ani Keynes neobhajoval (mimochodem, v závěru svého života začal své původní názory viditelně zmírňovat). James Allen (tamtéž) se ptá, proč nejsou australské univerzity dostatečně kvalitní. Příčinu vidí v prioritním zájmu učitelů o státní granty (a ne o výuku) a v tom, že „má vysoké procento studentů při studiu vedlejší zaměstnání“. Studium vyžaduje podle něho „číst a přemýšlet“ a mluvit o tom. Velmi s ním souhlasím. Pěkně rozebírá náročné hry o „grant-seeking, grant-giving a grant-getting“. Výuka tím trpí.

Michael Giffin ve stejném čísle Quadrantu v článku „František z Assisi a papež František“ se ptá, proč si dnešní papež zvolil právě toto jméno, co tím chtěl naznačit, a „podezírá ho, že je to z oportunismu“. (Autor článku je anglikánský kněz v Sydney.) Papež nesmí dopustit, aby bylo jeho funkční období interpretováno „jako protest proti pontifikátům svých dvou předchůdců“. Ti dva – Jan Pavel II. a Benedikt XVI. – považovali „morální relativismus za největšího nepřítele moderní civilizace“. (Tak hodnocen papež František určitě nebude.)

George Reisman (kalifornský profesor ekonomie) v článku „The Toxicity of Environmentalism“ a v projevu na Universidad Francisco Marroquín v Guatemale (ze které mám čestný doktorát) vyslovuje obavu, že „západní civilizace bude zahubena jedem environmentalismu“.

Jeden z nestorů německé ekonomie, můj dobrý přítel Otmar Issing, dlouhá léta hlavní ekonom Evropské centrální banky, přiznává, že „Maastrichtská smlouva byla triumfem politických ambicí nad ekonomickým uvažováním“ (v The International Economy, zima, 2014). Další významný německý ekonom Jürgen Stark ve stejném časopise dodává, že „stupeň ekonomické konvergence před zahájením eura byl iluzí“, a že „úroveň konvergence byla hodnocena převážně politicky“. Američan Bernard Connolly říká, že „z existence EU benefituje pouze nomenklatura“. Je zajímavé, že někdo v USA používá naše, komunismem tak zdiskreditované slovo nomenklatura.

B. Connolly má ale i celou řadu dalších zajímavých výroků a postřehů, dlouhá léta ho pozorně čtu. V diskusi o ekonomickém vývoji Itálie po roce 2000 říká, že „jsou jen dvě ekonomiky světa, které rostly pomaleji než ta italská. Jednou z nich je Haiti, které se ještě nemůže vzpamatovat z ničivého zemětřesení v roce 2010. Druhou je Zimbabwe, které dále trpí pod Robertem Mugabem“.

Vždy jsem odmítal názory – i chování – americko-polského (i když polského) ministra zahraničí Sikorského, ale mimořádně mne zaujal jeho článek v The Hungarian Review „Sharing Sovereignty, Gaining Power“, čili sdílení suverenity je získáváním moci (či síly). To říkal už Leonid Brežněv, ale my jsme tomu nějak nechtěli po roce 1968 věřit.

V Kontextech otiskli originální článek Poláka Bronisława Wildsteina „Postpolitičnost čili postdemokracie“, který z teze, že „evropský demos neexistuje“, vyvozuje pěkný závěr: „pokud není demos, zůstává „kracie“. A kratos znamená moc!“.

Často cituji Ruperta Darwalla, ale i toto stojí za zmínku: „jádrem environmentalismu je víra, že jsou lidé mimořádně ničivý živočišný druh, který nepřetržitě ohrožuje křehkost ekologické rovnováhy“. Darwall odmítá „vědu“ globálního oteplování, kterou vidí jako „konglomerát ekonomie, vědy, environmentalismu a politiky“. Právě v ní začíná ve „vědeckém“ myšlení hrát zcela novou úlohu „tzv. vědecký konsensus, který se stal důležitým nástrojem v klimatické vědě“. Teorie v ní nejsou posuzovány popperovsky, ale průměrem názorů vybraných vědců. To je zásadní změna metodologie vědy. Často se v ní mluví o pravděpodobnosti, ale nejde o standardní statistické pojmy, je to „kolektivní hodnocení“ skupiny vědců. To je jistě možné, ale není přípustné k tomu dávat číselné pravděpodobnostní hodnoty. To tomu jen dodává falešnou vědeckost, je to předstírání vědy.

V článku „Kam vítr, tam Mnichov“ (Právo, 3. 4. 2014) označuje Václav Bělohradský „lidská práva za nejdůležitější prvek velmocenské politiky v současném světě“, což je mi mimořádně sympatické, neboť lidská práva jsou něco jiného než občanská práva. A o ty mi jde.

Ve svých výpiscích z června 2014 mám určitě poslední citát z předčasně zemřelého Tomáše Haase, tohoto unikátního účastníka a kritika naší polistopadové éry: „není to ukrajinská vláda a dokonce ani vláda západoukrajinská. Je to vláda, která reprezentuje jednu extrémistickou skupinu, která ovládla náměstí za podpory západních médií a západních politiků“. Tomáš byl vždy politicky nekorektní.

Fred McMahon ve Fraser Forum považuje jedinou cestu jak zachránit euro „by opening the exit door“, neboli umožnit odchod, vystoupení. Zavedení eura v roce 1999 přirovnává k Churchillovu návratu ke zlatému standardu v roce 1925, což způsobilo obrovské nadhodnocení libry a přispělo k velké depresi konce 20. let. Za neúnosnou považuje existenci eura současně v jižní a severní Evropě. Vtipně se ptá, co mají ekonomicky společného Německo a Řecko? Dodává, že asi tolik jako Švýcarsko a Nepál – obě země mají vysoké hory.

Echo24, 28.7.2020

www.klaus.cz



zpět na článek