Pamatuji si řev rozvášněných davů v únoru 1948 na podporu politiky Klementa Gottwalda. Od té doby jsem vůči masovým vystoupením lidu zdrženlivý, neboť často následuje Krysaře, aniž by přemýšlel nad směrem, kterým jej vede. Netěší mě shromáždění svolávaná spolkem Milion chvilek, protože patří k projevům nízké politické kultury národa: svolavatelé se pokoušejí obejít mechanismy parlamentní demokracie za účelem zvrácení výsledků voleb. Je to ovšem rub téže mince politické nekulturnosti, jejímž lícem je snaha o berlusconizaci země protlačením masami podporovaného oligarchy do čela vlády, byť viditelně usilujícího nejen o své, ale také o veřejné blaho.

V dané situaci nemohu jásat nad povzbuzením demonstrantů slovenskou prezidentkou Zuzanou Čapuchovou na koncertě pořádaném na její počest. V každém případě se jedná o neomalený zásah do vnitřních záležitostí hostitelského státu, přímo o podrývání postavení hostitelské vlády, tedy o zneužití pohostinnosti. Za normálních okolností by odezvou měl být ostrý diplomatický protest.

Všecko je ale jinak. Ve skutečnosti jde o vtipnou pomstu paní prezidentky za chování Andreje Babiše při oficiální návštěvě Slovenska, při které se nechal slyšet, že Česká republika není Slovensko, takže u nás se vláda kvůli demonstracím měnit nebude. Trojjediný politik měl asi pravdu, protože právo stojí na straně vlády a není zde žádný důvod, proč by měla spáchat politickou sebevraždu. Přesto to byla neomalenost, když – sám Slovák – svým krajanům suše sdělil, že čeští politici jsou jiní kabrňáci než jejich slovenští kolegové, kteří uhnuli řvoucím davům.

Je smutné, že bratrský soulad dvou blízkých národů musel být narušen vzájemnou neomaleností vrcholných představitelů obou států. Oba politici by se měli potupeným národům omluvit.