Není pochyb, že měl hned po volbách nastat první ústavní krok, tj. jmenování předsedy vlády, protože vítěz voleb byl jasný, nezpochybnitelný. Další postup poté mohl probíhat přesně podle ducha i litery zákona se zcela jasnými termíny. Tím, že Klaus zopakoval "havlovskou metodu" a dal Topolánkovi jenom neurčité pověření k jednání o vládě, mu neublížil, ale naopak pomohl, protože nabídl „nekonečně“ mnoho času. Zůstal nevyužitý.

Prezident zřejmě nepočítal s tím, že šéf ODS bude tak málo diplomatem a že bude tak okázale a až urážlivě ignorovat stranu, která získala o 29 křesel více než komunisté, lidovci a zelení dohromady, stranu, bez které - jak včas varoval její šéf Paroubek - si vítěz voleb "ani ruce neumyje".

K důvěře mezi hlavními rivaly nepřispěla naivní a průhledná snaha ODS „koupit si dušičku“ (zrádce, odrodilce), jak se to již dříve dvakrát podařilo (Wagner, Teplík). Reakce Paroubka musela být účinná, byť drsná: klub ČSSD hlasoval „nohama“, aby zběh nedostal šanci.

Čeští novináři a zejména političtí komentátoři nemohou nevědět, že Jiří Paroubek nemá v náplni práce povinnost napomáhat za takových podmínek do premiérského křesla svému hlavnímu konkurentu a politickému rivalovi. Slova a věty na adresu ČSSD o obstrukci, destrukci a blokaci i nekonstruktivnosti je možné dennodenně říkat i psát – jak se děje v našich médiích – , ale jsou sotva korektní a sotva vystihují podstatu problému. K účelovému vyvolání emocí však stačí. Ke splnění tohoto cíle jde o postup vskutku účinný, jak ukázal poslední průzkum veřejného mínění.