Raději ne, jednou to stačilo…

Z nějakého důvodu si veřejnost myslí nebo je jí to alespoň sugerováno, že umělci jsou jakýmsi etalonem mravnosti. Větší pitomost si ale jen stěží lze představit. Umělci jsou stejně mravní nebo nemravní jako zbytek lidstva, pouze v některých případech mají lepší šance svoji mravnost nebo nemravnost projevit.

A pak může nastat velmi zhoubná kombinace velmi nadaného a schopného umělce, který se dá do služeb velmi špatného a zločinného režimu. Učebnicovým příkladem je německá režisérka Leni Riefenstahl, která se svými skvělými filmy propagujícími nacistickou diktaturu sice proslavila, ale současně prokázala německému národu medvědí službu, protože posílila jeho víru v Adolfa Hitlera a celý nacistický režim.

O mravních kvalitách Václava Havla nikdo nepochybuje, ale zaručovalo to též nějaké velké schopnosti politické, nějakou velkou politickou prozíravost? Já myslím, že nikoli a že to bylo dokonce spíše naopak. Myslím si totiž, že tvořivý umělec žije daným okamžikem a svými pocity a nemá zvláštní schopnost ani potřebu promýšlet do všech důsledků své politické kroky. Prostě, jak kdysi říkal Jan Werich, "maluje, jak to cítí".

Netuším, jestli Neville Chamberlain měl nějaké umělecké sklony, ale byl podstatně naivnější nežli jeho politický protivník Winston Churchill. Zatímco Chamberlain jásal a byl oslavován, že Evropě zachránil mír, tak Churchill už velmi dobře věděl, že francouzští a britští vyjednávači měli na výběr mezi hanbou a válkou. Vybrali si hanbu a budou mít válku. To bylo přesné proroctví a snad ten nejprozíravější politický výrok, který byl kdy vysloven.

Úspěšný a prospěšný politik prostě musí mít kombinaci mnoha vlastností, které ani já nedovedu přesně vyjmenovat. Mnozí z nás si pamatujeme situaci, která v Československu nastala po volbách v roce 1992. Nám v Praze se zdálo, že se Slováci zbláznili a jejich vůdce Mečiar tuplem. A byli mnozí, kterým se tato situace zdála bezvýchodná a očekávali to nejhorší. A najednou se Václav Klaus, kterého do té doby každý považoval jen za ekonoma a finančníka, prokázal jako excelentní vyjednavač a jedinečné, zcela mírumilovné rozdělení státu se stalo realitou. Dodnes jsme pro mnoho států vzorem.

Zcela nepochybně má i Václav Klaus své mouchy a občas i mně připadá, že to trochu přehání. Obecně lze ale říci, že má své priority v hlavě velmi dobře srovnané a jde za nimi s nepředstíranou zarputilostí. A největší legrace je, že mnoho jeho předpovědí se již dávno naplnilo, ale přesto mu jsou neustále předhazovány. Je to asi podle hesla "kdo nic nedělá, ten nic nezkazí".

Já osobně jsem proti přímé volbě prezidenta, ale mám obavy, že k ní nakonec možná dojde. Podle mě jsou karty rozdány asi takto. V příští prezidentské volbě mají šance asi tyto typy:

* Umělec, morální autorita typu V. Havla: 3%

* Pragmatik, technolog moci typu V. Klause: 15%

* Bezbarvý úředník typu Jana Švejnara: 60%¨

* Nedefinovatelný zbytek nápadníků trůnu: 22%

Takže se necháme překvapit, že?

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem