Sotva jsem vyjádřil svoji nespokojenost s prací ministryně průmyslu a obchodu Novákové (NP 8.4. 2019), byla tato odvolána (10.4.), sotva jsem ministra kultury Staňka nazval nejzbytečnějším z ministrů současné vlády (NP 19.4. 2019), tento oznámil svoji rezignaci (15.5.).

Zdálo by se tedy, že mám všechny důvody ke spokojenosti; já ovšem spokojenost necítím. Vím totiž dobře, že předseda vlády nevnímá své ministry jako ministry, ale jako pěšáky, jejichž hlavní funkcí není správa přiděleného rezortu, ale rezignace, kdykoliv se proti nim zvedne odpor, aby byla udržena významnější funkce, funkce premiéra. Jak jsem napsal: „...voliči se dnes nemají radovat z toho, že do důležité funkce byl jmenován rozumný člověk, ale z toho, že z ní byl odvolán idiot. Jmenování se tak stává pouze podmínkou a prvním krokem odvolání, o které ve skutečnosti jde.“ (NP 26.6.2018)

Rezignace, k níž byli jmenovaní ministři donuceni, ve skutečnosti není v rozporu se záměry Babiše, příp. Hamáčka, ale v souladu s nimi. Jiná byla situace Ťoka, který - jak to aspoň bylo prezentováno v médiích - nerezignoval na základě nátlaku premiéra, ale na základě vlastního rozhodnutí. Takové rozhodnutí - možná jediné správné, které kdy Ťok v životě udělal - je třeba ocenit. Zdánlivě stejná situace (konec výkonu ministerské funkce) se mi tak jeví nebetyčně odlišná!

Ministři současné vlády by si proto měli brát příklad z Ťoka a pro rezignaci se rozhodnout z vlastní vůle, nečekat, až k ní budou donuceni. Je to paradoxně jediný způsob, jak si mohou - aspoň symbolicky - uchovat postavení ministra; jinak je dříve či později čeká osud Babišova pěšáka.

Taková rezignace na základě vlastního rozhodnutí bude nepochybně dobrá i pro jejich další pracovní uplatnění - pro jejich budoucí zaměstnavatele (najdou-li jaké) bude jistě mnohem přijatelnější, budou-li moci uvést, že vykonávali ministerskou funkci, na kterou se ovšem - na základě vlastní úvahy - rozhodli rezignovat, než přiznání skutečnosti, že pracovali pro Babiše a pak jim nezbylo než odejít.