Nasazení českých vojáků v Pobaltí

Parlament České republiky nedávno odhlasoval přítomnost necelých tří stovek českých vojáků v Litvě a Lotyšsku, kteří zde budou působit v příštím roce v mezinárodních silách NATO. Jsem rád, že se tak stalo a naše země tak bude plnit své alianční závazky.

Jednotky Severoatlantické aliance se v této oblasti rozmístí na žádost zdejších legitimních a demokraticky zvolených vlád a v souladu s přáním většiny obyvatel pobaltských zemí.

To, že se Litevci, Lotyši a Estonci cítí ohroženi svým sousedem – Ruskou federací, chápu. Mnozí Rusové stále totiž trpí nostalgii po Sovětském svazu, vždyť například prezident Vladimír Putin označil jeho zánik za nejhorší geopolitickou katastrofu 20. století, a nemohou se smířit s existencí nezávislých pobaltských zemí.

Proto chápu, že Litva, Lotyšsko a Estonsko mají obavy o svoji bezpečnost zvláště po ruské okupaci Krymu a agresi na východní Ukrajině. Jejich obavy, že může být zneužita zdejší silná ruská menšina, k vyvolání nepokojů a chaosu a následnému příchodu „zelených mužíků“ bez označení, jsou na místě. Tomuto scénáři se Pobaltí logicky snaží vyhnout. Pobalťanům rozumím, bývalé Československo zažilo v roce 1938 něco podobného, když nacistické Německo podněcovalo na základě vylhaných zpráv o „českém teroru“ německou národnostní menšinu k násilnostem vůči našemu státu. Bohužel nás naši spojenci tehdy opustili, výsledkem byla neblahá Mnichovská dohoda a odstoupení českého pohraničí silnějšímu a agresivnímu sousedovi.

My proto po takových vlastních zkušenostech nemůžeme své spojence z NATO ponechat vlastnímu osudu a odmítnout jim přijít na pomoc. Lidové přísloví praví, co nemáš rád, nečiň jinému. A podle něho bychom se měli chovat. Navíc naši vojáci v Pobaltí nikoho neohrožují a jsou zde pouze jako symbol odhodlání, že aliance hodlá bránit všechny své členy.

Autor je středočeský krajský zastupitel za ODS