Kdyby se Karel Gott jednoho roku nestal Zlatým slavíkem, bylo by to menší překvapení než to, co zaznělo v sobotu z úst předsedy ČSSD Jiřího Paroubka. Ten na jednání ústředního výboru své strany pochválil Mirka Topolánka – dle prezidenta Sarkozyho statečného muže (homme courageux) – že na sobě pracuje a od svého výletu s kočárkem na Jánský vršek neudělal žádnou hrubou chybu.

Při známé vzájemné animozitě českých politiků vůbec a pakultuře naší scény obzvláště je to prostě šok. To jako by Klausovi pozvali Cohna-Bendita s manželkou na nedělní oběd do Lán. Jako by Zubová s Bursíkem v objetí zapózovali fotografům. Jako kdyby se Zaorálek stal předsedou Spolku přátel Miloše Zemana. Je to událost na domácí scéně nevídaná, rozhodně chvalitebná a na první pohled může mít trojí vysvětlení.

Možná se oba předsedové dohodli, že politická moc sem, vzájemné křivdy tam, když teď budeme šéfovat EU, je třeba chovat se gentlemansky, na úrovni. Ať překvapený kontinent zírá, co jsme to za kulturní zemi, kde opozice s vládou dávají si ve dveřích přednost. Ať modří nebo oranžoví, všichni jsme odkojeni z českomoravského prsu, a proto v důležitých chvílích dovedeme táhnout za jeden motouz. Příliš ideální, až neuvěřitelné?

Pak je tu možnost neodkladné reciprocity. Topolánek potřebuje od Paroubka helfnouti s radarem coby symbolem své vládní úspěšnosti. Co kdyby ten prosadil, aby o něm poslanci ČSSD hlasovali dle svého svědomí, nikoli jednotně? Paroubek zase potřebuje, aby to byl on, kdo politickým jednáním donutil ODS ve Sněmovně k jasnému souhlasu s Lisabonskou smlouvou. V tom případě bych se nedivil, kdyby na oplátku Topolánek v týdnu pochválil Paroubka, třeba za vzorně konstruktivní opoziční postoje.

Také je ale možné, že Paroubek se chystá oslabenou ODS slupnout před eurovolbami zaživa bez soli a pepře. V tom případě je lepší vypadat jako politik vstřícný a vlídný k soupeři, přehnaně ho nedeptat, spíše pochválit. ODS se jednak deptá svépomocí i bez něho, jednak vrtkavá přízeň voličů se může v důležitých dnech řídit přirozeným efektem obrany outsidera.

Každopádně není pravda, že Topolánek neudělal v poslední době hrubou chybu. Omylu jako barák se dopustil přímo na kongresu, když se tam nedokázal jednoznačně emancipovat od Klausova odporu k evropské integraci. Pravda ovšem je, že v posledním týdnu neposlal žádného novináře do zadního traktu, svůj prostřední prst nechal v poloze svislé, po nikom se veřejně neohnal ani do ničeho nekopl.

Nechtějme toho příliš, buďme vděčni i za málo.

Právo, 15.12.2008