Před 30 lety zvolil Havla komunistický parlament

Jedni v posledních týdnech slavili, další vzpomínali a jiní skuhrali na promarněné šance. Že události staré 30 let probouzí i dnes emoce, je nepochybné. Ale shodnout se na tom, co to vlastně bylo, do jakého slovníkového hesla to zaškatulkovat, je složitější. Bylo to vítězství svobody, to je jasné. Ale šlo o revoluci? Převrat? Pokojné předání moci? Dnes už to škatulkování nemá praktický smysl. Ale kdo se jím zabývá, za klíčové datum považuje 29. prosinec 1989 – volbu Václava Havla československým prezidentem.

Ta volba na mnohé působí jako klíč k určování rostlin. Václav Havel, uznávaný lídr disentu i sametové revoluce, se stal prezidentem proto, že pro něj jednomyslně hlasoval komunistický parlament. Puntičkářsky vzato, už to vylučuje používat výraz revoluce. Vždyť má-li být revoluce revolucí, je třeba vládce popravit (jako v Anglii a Francii v 17. století a 18. století), vyvraždit jeho rodinu (jako v Rusku ve 20. století) či alespoň s potupou odstavit dosavadní mocenské elity.

V tomto smyslu u nás o revoluci nešlo. V tomto smyslu se též skuhrá na Havla, že se nechal zvolit těmi, kteří ho dosud haněli, i na první svobodně zvolené exekutivy a legislativy, že komunistickou stranu nepostavily mimo zákon. Ano, je dobré shrnout chyby, přesněji plusy a minusy, které řešení toho či onoho problému přináší. Ale mějme na paměti, že vyčnívají minusy toho řešení, které se prosadilo – ne těch, která se nabízela coby alternativní.

Právem se kritizují minusy kuponové privatizace. Ale jaké minusy by vznikly při sázce na přímé prodeje či na zaměstnanecké akcie? Podobně je to s kritikou volby Václava Havla komunistickými poslanci. Jaké chyby a minusy by přinesly alternativní scénáře? Co kdyby Marián Čalfa „neukecal“ poslance pro Havla a byl by zvolen třeba Alexander Dubček? Kdo by byl prezidentem, kdyby ho volil až první svobodný parlament? Takové otázky si pokládejme místo prostého skuhrání na „ukradenou revoluci“.

LN, 28.12.2019