To se nám to hezky sype, co? Mohli bychom se tomu třeba i zasmát, pokud budeme ignorovat skutečnost, že z toho nemůžeme utéct.
Naděje, které mnozí euroskeptici vkládali nejprve do voleb v Rakousku, poté v Holandsku a naposled ve Francii, se nenaplnily. Místo zlořečených populistů nám zde vykvetli miláčkové Bruselu a jede se dál. EU ještě více přitvrzuje v rétorice vůči svým neposlušným členům - zejména co se týče neochoty vpouštet do svého ekosystému nepůvodní druhy.

Očekávání příliš nesplnil ani Donald Trump a jeho záměr postupovat s Putinem proti islamizaci narazil na potíže příliš objektivní na to, abychom se nezačali ptát, kdože má na tom největší zájem.
Také ohledně Turecka se začaly naplňovat naše noční můry, jejichž housenky jsme celou dobu vydatně krmili. A vývoj na vnitropolitické scéně se zamotal tak nešikovně, že lidé začínají pochybovat, do koho vlastně mají tu naději vkládat.
Nekonzistentní koaliční slepenec vykázal kratší poločas rozpadu než jeho očekávaná záruční doba a následná jarní bouře nám tu vzduch rozhodně nevyčistila. Přívalové deště naopak vyplavily obsah kanálů, o kterém se mnozí domnívali, že byl bezpečně spláchnut do zapomnění.

Pomohlo to něčemu? Hlava státu šla málem do kolen ve snaze nésti na hřbetě oligarchu, jehož hmotnot se krok po kroku zvyšovala, a značně tak navýšila munici do kanónů svých oponentů.
Parlamentní opozice hledá potevřené dveře, kam by ještě mohla strčit nohu, aniž by utrpěla frakturu, zatímco mediálním provozovatelům rostou zisky z reklam.
Vlastenecká scéna je rozdrobená ještě více, než byla před rokem a kvůli osobním sporům ustupují původní nosné myšlenky hluboko do pozadí - za jejich znesvářené nositele.

Jednoduše se to celé trochu zadrhlo. Ale proč vlastně? Optimisté mohou tvrdit, že ještě nenastal čas, pesimisté naopak, že už je pozdě, aby se předešlo kolosálnímu průšvihu. Můžeme se také zeptat, zda je světlo na konci tunelu příliš daleko nebo zda se díváme špatným směrem.
Aby to nakonec nedopadlo jako ve špatném vtipu, kdy to světlo představuje v protisměru blížící se vlak. Možná by stačilo položit ucho na koleje a tuto skutečnost si ověřit. Ale raději nebudeme šířit žádnou poplašnou zprávu, abychom si nekazili náladu.

Nuže, zabývejme se pouze věcmi, které se nás bezprostředně týkají. Prožívejme s kapesníkem v ruce osudy postav z Ordinace v Růžové zahradě! Radujme se z dvouprocentního ekonomického růstu! Ze spolehlivého výběru daní! Ze zvyšování platů státních zaměstnanců! A z brilantního výkonu dirigenta orchestru hrajícího na palubě Titaniku..

(autor je publicista, rocker a dobrodruh)