Hilšerovi voliči dali stranám podnět k přemýšlení

Největší outsider získal téměř devět procent hlasů. Muž mimo svět politiky, velkých peněz, lobbismu i reklamy překonal silnější konkurenty. Přitom nelze říci, že úspěch Marka Hilšera se opírá o „pražskou kavárnu“. Nejvíce uspěl na Hradecku (10,04 procenta), v Praze průměrně a i tam, kde byl nejslabší (Ostravsko), získal skoro sedm procent. To není náhoda. Ale především nelze říci, že by získal tolik hlasů po celé zemi jen na své očividné outsiderství.

Hlasy pro Hilšera představují společenský protest. Když se řekne „protestní volba“, vybavíme si hlasování pro strany či osobnosti, kterým se říká krajní, nové či populistické. Ve Francii ty hlasy sklízí Národní fronta, v Německu AfD, v Rakousku Svobodní, u nás KSČM, SPD, ale i hnutí ANO. Úspěch Hilšera ukázal, že to může fungovat i obráceně. Že když tradiční protestní voliči hlasují pro mainstream (rozuměj: pro Zemana), otevírá se šance pro protestní volbu řekněme nemanažerskou, nestrategickou, občanskou či prostě jen slušnou.

Až dosud byla protestní volba vnímána jako minus. Podobně jako jsme si zvykli vnímat psychopaty jen jako ryzí minus, třeba jako vrahy či ničitele vztahů na pracovišti. Ale psychiatr Radkin Honzák zajímavě namítl, že existují i pozitivní psychopati. Například Neil Armstrong, jenž jako první přistál na Měsíci. Dokázal to i proto, že na rozdíl od běžné populace necítil ani v kritických situacích strach.

Fenomén Hilšer samozřejmě nesouvisí s psychopatií. Souvisí ovšem s tím, že něco, čemu se dávalo paušální znaménko minus (protestní volba politických okrajů), se může zřetelně projevit i se znaménkem plus (protestní volba slušnosti). Netýká se to jen voličů Hilšera, u něj to jen působí nejnápadněji. Leč etablované politické síly i osobnosti by tento signál měly vnímat dosti výstražně.

LN, 16.1.2018