Historie mýtného systému v období ministrů dopravy z hnutí ANO je krátká a výmluvná. Antonín Prachař chtěl dotáhnout do konce veřejnou soutěž na firmu, která by ministerstvu radila při tendru na provozovatele mýtného systému od ledna 2017.

Za rok to nestihl a jeho nástupce Daň Ťok soutěž zrušil s odůvodněním, že na přípravu tendru stačí zaměstnanci ministerstva. Za půl roku zjistil, že to nejde, a bez soutěže svěřil funkci poradce firmě Deloitte. Po dalším půlroce antimonopolní úřad kvůli porušení zákona o veřejných zakázkách poradenskou smlouvu zrušil.

Výsledek práce obou ministrů je výmluvný: tendr na nového provozovatele mýta nebude, není k dispozici ani žádný právně konformní postup, jak prodloužit smlouvu současného provozovatele, tedy firmy Kapsch. Asi se tedy od příštího nového roku žádné mýto vybírat nebude.

Historie mýta může vzbuzovat silný pocit škodolibého zadostiučinění či hlasité žádosti o potrestání viníků včetně ministra Ťoka. To je ovšem jenom vedlejší produkt příběhu, který výmluvně svědčí o přítomných poměrech ve společnosti.

V jaké jsme vlastně situaci? Vydělat na ní nemůže prakticky nikdo, pouze část zahraničních přepravců, jejichž kamiony si cestou přes nezpoplatněnou Českou republiku mohou snížit provozní náklady. Zdejší přepravci však už vědí, že v budoucnu doplatí na to, že peníze na mýto nepomohou při údržbě a rekonstrukcích dálniční sítě.

Ministr financí se může zlobit, že bude muset příjmy ve výši bezmála deseti miliard ročně hledat jinde, současná vládní koalice zažije mimořádně velkou ostudu a strany s ambicí nastoupit do vlády po volbách se určitě netěší, že problém s mýtem zůstane na nich. Radost z výpadku příjmů nemá ani současný provozovatel ani jeho konkurenti, kteří se chtěli pokusit mu tyto příjmy sebrat.

Co je tedy za kolapsem tendru na provozování mýtného systému? Třeba jsou Češi příliš hloupí a na něco tak složitého nestačí. Ovšem to není pravda přinejmenším v soukromém sektoru, protože mýtný systém, byť ho vytvořila rakouská firma, je dílem zdejších inženýrů, kteří ho zavádějí i v dalších zemích, včetně Polska. Jde tedy o selhání veřejné správy a to nutně z hlouposti být nemusí.

Chování veřejné správy je projevem společenské atmosféry a obecně toho, jak a podle čeho se společnost chová. Historie mýtného ukazuje, že se nikdo aktivně nehodlá podílet na budování státu, maximálně na tom, jak na jeho účet maximalizovat svůj zisk.

To se týká, jak vidíme u mýta, i ministrů. Může to být z tradiční těžkomyslnosti českého národa, když všichni do svých očekávání vkládají vyhlídky na jakýsi kolaps či katastrofu a podle těchto očekávání také upravují své životní nebo kariérní strategie.

To svědčí o nízkém sebevědomí, které předpokládá, že mohou dosáhnout jakéhokoli vzestupu jen v případě, že druzí selžou. Už teď je možné si představit skupiny politiků, úředníků a manažerů, kteří se těší, jak jim kolaps mýta otevře nové možnosti.

Celá mýtná historie tedy má aspoň jeden přínos. Veřejnost si mohla uvědomit, co konkrétně je shnilého ve státě dánském, a teď s tím může třeba něco udělat. Zdaleka nejde jen o mýto.