Když Petr Nečas vyzvedával svou milenku a exšéfku kabinetu před vazební věznicí, ozývaly se hlasy, že nám do jejich vztahu nic není. Že je to stejně smutně-absurdní příběh ve stylu Ivety Bartošové.

Upřímně, nejradši bych se Nečasově románku lidsky smál a chlapsky mu fandil. Problém však je, že Nečas není společensky bezvýznamná troska jako česká rekordmanka v ožírání se na povel. On byl donedávna premiér, tedy nejvyšší šéf mé země.

Davem se neslo přikyvování, že "je jako každej jinej chlap, kterej občas zahne" a že "je to lidský". Právě tato absence znalosti standardu, ideálu, který bychom vyžadovali po lídrech naší země, je příčinou české provinciální zaprděnosti. Nemáme v sobě tu podvědomou touhu mít se líp, stačí nám gambáč a pár fotek podprsenky Nagyové.

Jsme Češi, nevadí nám, že náš šéf vlády trousí morální moudra o rodině a konzervativních hodnotách, zatímco spí se svojí podřízenou, která pomocí státní (čti naší) rozvědky odposlouchává matku jeho čtyř dětí. Jestli o tom věděl, je jeho věc. Jako lídr je plně zodpovědný za svůj nejužší tým. To jsou totiž ti, s kterými si (oprávněně) dává po práci panáka.

Rád jsem se lidsky smál Davidu Rathovi, že veřejně pendluje mezi dvěma ženami. Bylo to transparentní, pokud jsme jej s tímto světonázorem zvolili, je to naprosto fér. Jelikož jej to (pravděpodobně) neomezovalo ve výkonu veřejné funkce, detaily jeho ložnice tedy patří jen jeho schizofrennímu mužství.

Jakmile však milenka premiéra úkoluje vojenské zpravodajce, není to ani roztomilé, ani sranda. Proto mám jako občan plné právo vědět detaily. Petr Nečas je totiž mým premiérem a je jeho blbost, že nechal Nagyové vnady řídit ty nejcitlivější složky naší země.

Nechci po premiérovi své země nic víc, než aby se choval podle toho, co hlásá. Nemám americké ideály o superčlověku, který nespí. Rád bych však začal tím, že budu jako pravičák moci věřit Schwarzenbergovi, který závazně vyhlásí odchod, či Nečasovi, když se zaštiťuje rodinnými hodnotami.