„My komunisté jsme lidé zvláštního ražení. Jsme ukováni ze zvláštní látky. Jsme armádou soudruha Lenina. Není nic vyššího, než k této armádě patřit…“
Josif Vissarionovič Džugašvili – Stalin

Na přelomu března a dubna má naší republikou projet úplně jiná armáda - část třetího praporu druhého motorizovaného obrněného pluku US Army – celkem asi 120 vozidel a 520 vojáků. Evropský mluvčí americké armády podplukovník Craig Childs to v amerických armádních novinách Hvězdy a pruhy komentuje – přebírám ze zpráv CNN – takto:

„Vojáci a jejich velitelé budou mít spoustu příležitostí, propojit se během cesty s místními komunitami, to prohloubí jejich chápání kulturní rozmanitosti uvnitř aliance a zlepší to vzájemné vztahy, což je mezi spojeneckými armádami podstatné pro budování a udržování oboustranného obdivu, respektu a důvěry.“

Lidé zvláštního ražení - ale bohužel nejen oni - už se chystají Američanům tu zdejší kulturní rozmanitost včetně obdivu, respektu a důvěry předvést. Podle průzkumů veřejného mínění vadí průjezd konvoje našich spojenců zhruba pětině obyvatelstva. Tito lidé se organizují na sociálních sítích a jejich političtí reprezentanti dostávají velký prostor v médiích. Vadí jim demonstrace americké síly, vadí jim celá Amerika.

V roce 1965, v páté třídě, jsme ve škole vyslechli přednášku o zločinných Spojených státech a statečných Vietnamcích bojujících za svou svobodu. Z domova jsem věděl, že se USA snaží zabránit vietnamským komunistům ze severu, aby obsadili zemi i na jihu. Během debaty o přestávce venku na hřišti, kdy děti vášnivě nadávaly Američanům, jsem byl zticha, ale když se mě jeden ze spolužáků přímo zeptal, co si o tom myslím, odpověděl jsem, že Amerika dobře ví, co dělá. Děti se zarazily. Prcek Zavadil se rozběhl, dupl do louže přímo přede mnou, aby mě postříkal blátem, a křikl na mě výhružně, že jestli jsem s Američanama, tak že si to se mnou vyřídí.

Dnes už si nejsem jistý, že Amerika tak úplně ví, co dělá, ale jsem rád, že má pořád sílu, že ji umí ukázat a že lidé zvláštního ražení běsní. Tu její sílu totiž budeme znovu potřebovat, pro naši záchranu ji natvrdo nasadila už dvakrát a to, že nám posledních pětadvacet let, stejně jako čtyřicet let předtím, nevládnou lidé zvláštního ražení opření o tanky bolševického impéria, je z velké části taky její zásluha. Obávám se jen, že pokud se oněm zvláštně raženým jejich exhibice vyvede, Američané se začnou ptát, co jsme to my, Češi, vlastně zač, zalistují v dějinách, narazí tam například na dopis svého velvyslance Laurence A. Steinhardta z dubna roku 1948 a řeknou si: „Jo to byli tihle. Tak to jo. Příště je vynecháme.“

God Bless America.