Karel Marx kdysi napsal, že dějiny se podruhé opakují také, ale jako fraška. Podívám-li se na současnost této země očima minulosti, mám obavy, že se Karel Marx zmýlil i v tomto.

Alois Rašín byl dobrý právník. Svůj titul nezískal ani v Plzni, ba co dím, ani na Slovensku. Poprvé byl promován na doktora práv 6. října před 120 lety. Tři roky poté v procesu s Omladinou dostal dva roky těžkého žaláře, čímž automaticky přišel o akademickou hodnost. Musel tedy promovat znovu. Jenže 3. června 1916 byl uznán vinným ze zločinu velezrady a odsouzen k trestu smrti provazem. A tak přišel o svoji akademickou hodnost podruhé. Stařičký mocnář po 68 letech vládnutí zemřel a nový císař Karel změnil Rašínovi i Kramářovi trest na žalář a v červenci 1917 vyhlásil amnestii. Rašín přišel domů a opět chtěl titul zpět. Byl neústupný. A tak byl 22. září 1917 promován potřetí.

Ovšem neústupný byl i nadále. V lednu 1919 napsal Benešovi na pařížská jednání, že s novým českým státem to bude zřejmě dost složité, protože obyvatelstvo trpí třemi těžkými chorobami.

Tou první je všeobecná lenivost. Za první války se v zákopech nepracovalo a ti, co byli doma, brali poměrně velkorysé podpory. Lidé si odvykli dělat.

Tou druhou chorobou, psal Rašín, je přesvědčení občanů, že všechno, co je třeba pro jejich život, musí zajistit stát, včetně ekonomických výhod pro podnikatele.

Třetí choroba byla nejhorší. Lidé se začali hned po převratu domnívat, že svoboda předpokládá neposlušnost a nikoli to, že svoboda lidem umožňuje, aby nesli především výhradně vlastní odpovědnost za svůj osud.

Tak tohle občanům takhle otevřeně nikdo neřekl. A Rašín trval na svém. Byl neústupný. To byla živná půda nejen pro komunisty, ale také pro anarchisty. Konec konců, Josef Šoupal, který 5. ledna 1923 vstřelil Aloisi Rašínovi u jeho bytu v Žitné ulici smrtelnou kulku do zad, byl napřed komunistou a později anarchistou. Nešlo tehdy jen o nějaký zfanatizovaný proletariát. MUDr. Vrbenský si to prožil naopak. Léta byl anarchistou a v roce 1925 s ním všichni anarchisté přešli ke komunistům. Takže už tenkrát nebyl mezi nimi žádný velký rozdíl.

Rašín byl neústupný. Chtěl mít vždy titul, který mu patřil. Chtěl říkat pravdu, protože bez pravdivého obrazu společnosti by nemohl spoluřídit stát. Když si politici lžou navzájem, tak se stát kymácí, aniž by se o tom psalo v novinách. Proto se také Rašín postavil proti tomu, aby legionáři pobírali čím dál tím více výhod. „Co se dělá pro národ, se neplatí,“ tvrdíval s oblibou. První jeho životopisec, novinář Penížek, kdysi napsal, že celé Rašínovo působení se dá vyjádřit třemi rýmujícími se slovy: Boří. Tvoří. Spoří.

Není tedy nutno, aby někdo z předchozích řádek vyvozoval, že vyslovuji nějaké obavy z toho, že by se mohla historie opakovat. Nemohla. My totiž žádného Rašína nemáme.