Zelení ovšem text výzvy šili horkou jehlou, řekl bych dokonce, že jej odflákli. Hned ve druhé větě textu vkládají prezidentu republiky do úst slova, která nevyslovil, cituji: „Z Vašich dosavadních vyjádření, pane prezidente, vyplývá, že máte v úmyslu smlouvu ratifikovat až poté, co v Irsku proběhne druhé referendum o Lisabonské smlouvě.“
Zelení svou výzvu datují 6. 5. 2009. Stejného data je i vystoupení prezidenta republiky po senátním hlasování o Lisabonské smlouvě, kde mimo jiné z relevantní pozice říká: „Nyní počkám, zda skupina senátorů, jak někteří z nich avizovali, požádá Ústavní soud o další posouzení Lisabonské smlouvy ve vztahu k naší ústavě. Pokud k tomu dojde, nebudu o svém rozhodnutí ratifikovat či neratifikovat Lisabonskou smlouvu uvažovat dříve, než Ústavní soud vydá svůj nález.“
Legitimní právo senátorů obrátit se k Ústavnímu soudu vzešlo, stejně jako oni, z demokratických voleb. Můžeme o nich veřejně pochybovat v důsledku ne zrovna adekvátního volebního systému, ale pokud jej demokratickou vůlí nezměníme, je třeba jeho výsledky respektovat.
V opačném případě nerespektování stávajícího demokratického uspořádání vytváří prostor pro interpretace všeho druhu a zmocnění se moci, jemně řečeno, nedemokratickými prostředky. A to je daleko větší nebezpečí, které ve svých konečných důsledcích ohrožuje také „jedinečné společenství hodnot, které EU představuje“, a které zeleným leží tak na srdci.
Nemohu si přitom odpustit poznámku, že ona jedinečnost společenství hodnot EU je (právem) tím nejrozporuplnějším a nejdiskutovanějším smyslem, na jejichž vytrácení se a neexistenci poukazují odpůrci Lisabonské smlouvy. Spíše než jedinečnost hodnot charakterizují EU nepominutelné ekonomické kvality a rozměry jako jsou volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu a svoboda podnikání. Ona v Chartě EU deklarovaná základní práva, spočívající na zásadách demokracie a vlády práva, jsou v praxi jen chudou příbuznou mocnějších ekonomických bossů a lobbistů.