Při současných diskusích o parlamentních obstrukcích je zvláštní, že jejich kritici nepoužívají ten nejsamozřejmější argument – že se totiž jedná se o porušení samotného principu demokracie.

Bez ohledu na politologické a jiné poučky není demokracie koneckonců ničím jiným než způsobem přijímání rozhodnutí hlasováním – hlasováním ve skupině složené nejméně ze tří a více osob, až po hlasování ve velkých společenstvích v komunálních nebo parlamentních volbách. Je zkrátka přijato to rozhodnutí, pro které hlasuje většina.

V parlamentních volbách voliči odevzdali své hlasy jednotlivým stranám, které podle jejich počtu zaujaly nebo nezaujaly místo v parlamentu. V povolebních vyjednáváních pak vznikla v parlamentu koalice většiny hlasů, které daly zúčastněné strany dohromady. Většina hlasů v parlamentu samozřejmě znamená většinu hlasů odevzdaných ve volbách voliči. Menšina v parlamentu zase znamená menšinu hlasů ve volbách.

To všechno se zdá samozřejmé.Z toho ale plyne, že bez ohledu na to kdo, které strany a z jakého důvodů pořádají obstrukce, touto činností ve skutečnosti brání prosazení vůle většiny- neboli demokratické proceduře přijmout rozhodnutí hlasováním. Menšina, která by se měla podřídit vůli většiny, brání jejímu prosazení. Neboli destruují, ničí samu podstatu demokracie. Protože není-li možné přijmout a prosadit rozhodnutí většiny na základě hlasování, pak z ní zbývají jen kulisy a fangličky, které jsou v pravém smyslu slova prakticky k ničemu.

Celá záležitost a používaná argumentace je to zároveň ukázkou toho, jak demokracii ve skutečnosti málo rozumějí i politické strany a poslanci, kteří existují právě díky ní. Protože jestli by měl někdo podávat stížnost k Ústavnímu soudu, měly by to být strany koalice, nikoli ty obstruující. Anebo nechť tak učiní obě strany sporu – Ústavní soud totiž může přijmout jenom jediné myslitelné rozhodnutí.