aneb Šlehnout svého oponenta

K politikům, které nemá velká část veřejnosti v oblibě, patří pan Kalousek. Jeho argumenty jsou často věcné, někomu se nemusejí zamlouvat, k jeho neoblibě to ale nestačí. O tu se zasloužil spíše styl jeho projevu, který mnozí vnímají jako arogantní. Pan Kalousek vskutku vystupuje bojovně, své oponenty nešetří, dává jim najevo svou intelektuální převahu a nikdy nezapomene někoho přímo osočit. Není zdaleka jediným z politiků, kteří si osvojili tuto manýru.

Během úmorných vyjednávání o příští vládě se ukazuje, jak je tento styl nepraktický. "Kontraproduktivní", jak jsme si zvykli říkat. Například paní Jourová nebo pan Stropnický vystupují jinak. Nikoho neurážejí. Totéž lze říci i o panu Chovancovi z ČSSD. Tuším, že se tomu přiučil i pan Sobotka. Domnívám se, že právě tento přístup umožnil, aby se ona úmorná vyjednávání někam pohnula.

Mimochodem: To, že tři tak odlišná politická uskupení (tedy ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL) dokázala dospět k nějaké dohodě, je vlastně pozoruhodný, dokonce chvályhodný výkon. Vyhráno však nemají. Třeba pan Babiš si ten zmíněný postoj ještě neosvojil. Má-li možnost svého odpůrce veřejně pokárat, většinou to udělá. A nediplomaticky. Možná, že je to jen projev jeho politického začátečnictví.

Kdo si však podobnou příležitost nikdy nenechá ujít, je Miloš Zeman. Dokonce ji vyhledává. Říci, že si při tom počíná "nediplomaticky", je eufemismus. Šlehnout svého protivníka je jistě slastné. Zakládá to však (případně posiluje) osobní antipatii, která politické vyjednávání rozhodně neusnadňuje.

Ve svém vánočním projevu si Miloš Zeman, tentokrát v roli hlavy státu, uložil v tomto směru zdrženlivost. Bylo to vlastně jediné, za co jeho řečnický výkon sklidil skromnou pochvalu. Nemělo by nám ujít, že se tak stalo za cenu značné topornosti projevu. A že prezident republiky mluvil výhradně o vlastní osobě.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus