aneb Zemanův alibismus jako hrom
Právo udělit milost je občany propůjčeno prezidentovi. Je jedno, kdo jím je. Sdílení tohoto práva je projevem zbabělosti a strachu z odpovědnosti. Milost není žoviálním výběrem mezi Becherovkou a vínem, je to součást vztahu občana a jeho státu.
Milost je nikým nevymahatelným a ničím nezaslouženým odpuštěním trestu. Udělit někomu milost je akt milosrdenství, který se vymyká standardnímu posuzování toho kterého trestného činu. Kdyby tomu tak nebylo, mohli by o možnosti odpuštění rozhodovat rovnou soudci. Ať už je prezidentem kdokoli, ať už k němu chováme jakékoli sympatie či antipatie, jedině on má z titulu nejvyšší státní autority v našem systému právo posuzovat konkrétní okolnosti a případně odpustit někomu trest za to, co provedl. V čí prospěch ho využije, to je otázka jeho morálky a svědomí. Vzdát se, byť dílčím způsobem, těchto práv a přenést je na jiné (více zde), považuji za projev naprostého alibismu a zbavení se osobní odpovědnosti, kterou s sebou udělování milostí nese.
Ministerstvo spravedlnosti, ať už si o jeho roli a krocích proti občanům v současném systému myslím cokoli, je tu od toho, aby dohlíželo na dodržování zákona, ale i na soudce, a tím i na naplňování linky čin - vina - trest. Můžeme vést polemiku nad tím, za co jsou dnes občané jejich vlastním státem trestáni. Mnoho tzv. trestných činů v sobě nese podle mě zvrácený předpoklad ve smyslu "mohlo by se na základě jeho činů možná někomu něco stát, a tak ho raději preventivně sejmeme", namísto "někomu konkrétnímu svým činem opravdu ublížil". Jenže za to nemohou byrokrati na ministerstvu a soudci. Za tento neblahý trend mohou lidmi volení zástupci v parlamentu. Přes tuto jistě i do budoucna žádoucí polemiku však platí, že ministerstvo spravedlnosti je tu od toho, aby podle těch not jelo, ne aby jeho byrokrati účastí na posuzování milostí dostali možnost tyto noty obcházet.
Udělit někomu milost je pro mnohé možná monarchistickým přežitkem. Jenže v té smršti zákonů, ve které se už nevyznají ani ti, co s nimi mají pracovat, natož běžní občané, je to institut potřebný, byť by se s ním mělo zacházet jako s šafránem. Miloš Zeman získal toto výsostné právo společně s mandátem. Je nevděčné? Dost možná ano. Je nepopulární a nepřináší skoro žádné body v boji o popularitu, ba přímo je ubírá? Určitě. Byly milosti v minulosti bez rozdílu toho, zda tam byl Havel nebo Klaus, zneužity? Jsem si tím skoro jistý. Nic z toho však nesmí být důvodem k upuštění od možnosti aplikace tohoto institutu, nic z toho nesmí být důvodem přenesení a sdílení tohoto práva s byrokraty na jakémkoli ministerstvu. A to nemluvím o možném rozšíření korupční příležitosti z jednoho místa na dvě.
Propůjčené právo udělit milost není žádným výběrem mezi Becherovkou a vínem, není to lehká holka na hraní a půjčování jiným. Nelze si vybírat ze získaného mandátu jen to, co mě baví. Buď prezidentem jsem, nebo ne. Se vším, co k tomu patří.
Převzato z blogu se souhlasem autora