Jak ten čas běží …
Jak je to nedávno, co se svým článkem v Technickém magazínu proslavil jakýsi Miloš Zeman. V roce 1989.
To byl Miloš Zeman mladý. 45 let.
Po revoluci Zeman uplatnil svou inteligenci. A všechny své talenty. A svou ctižádost.
Zeman bavil, okouzloval, přesvědčoval, vedl, řídil, vládl. Přitom piklil, urážel, ponižoval. Umně zkresloval skutečnost.
Pak poprvé – a pro něj zřejmě osudově – těžce prohrál.
Prohrál válku, v níž nebojoval. Ani bojovat nechtěl. První bitvu té války ignoroval. Do druhé šel po ponížené prosbě silnějšího vojska. Šel si jen vyzvednout výhru. (Podle vlastního scénáře, který předpokládal pat v první bitvě.)
Jenže přišel šok. Namísto vyzvednutí si výhry – prohra. Zrada, podraz. (Neuvěřitelné. On, neomylný, se zmýlil!)
Pomsta měla být sladká. Zdeptání zrádců. Jejich politická likvidace.
Jedna důležitá veličina však byla opomenuta. Čas.
President Miloš Zeman, to není ani mladý, nadějný komunista Zeman, ani (sociální?) demokrat (?) Zeman v nejlepším věku.
Je to muž před očima stárnoucí a chřadnoucí. Muž, který možná umí hrát šachové partie s lidmi. S přírodními zákony je hrát ani nemůže umět. Čas nezastaví.
A tak jsme svědky pomalého, neodvratného, smutného konce svým způsobem velkého muže.
Muže, který tím samým způsobem, jímž dříve získával, teď ztrácí. Spojence, obdiv, přízeň.
Muže, který to nejlepší má už za sebou - ať předvede, co předvede, už to nebude, co to bývalo.
Muže minulosti.
V Liberci dne 3.11.2013