Stávky a demonstrace nespokojených zaměstnanců v České republice proběhly, ale neskončily. Jako Damoklův meč kmitá se na tenké přízi příštího roku hrozba generální stávkou. Vlákno nad hlavou současného vládního proudu je poměrně tenké, neboť odbory se cítí válcovány a v příštím roce se lze snadno nadít zvýšení nezaměstnanosti.

Středeční „štrajk“, jehož se zúčastnilo anebo mu podporu vyjádřilo několik set tisíc pracujících, byl prozatím určitým, řečeno populárním jazykem, zkušebním balónkem. Měřením směru a síly větru, průzkumnou výpravou k otestování aktuálního postavení odborů. Jejich oživení v době, kdy těmto sdružením členstva spíše ubývá a hlavně mladá generace (u nás poněkud novátorsky) neslyne nadšením pro nesobeckou změnu světa, nýbrž pochybným vědomím, za koho „nebude platit“. K tomuto rozšířenému mínění přispělo mimo jiné znectění levicových myšlenek státostranickým režimem, z nějž dnes čerpá podstatná část naší veřejnosti při až militantních útocích na výzvy ke vzájemné solidaritě, spravedlivějšímu rozdělování statků a podobně.

Svým způsobem jde o přirozený fenomén, jelikož řečené tendence jsou vlastně systematicky přiživovány řadou veřejných osob honorovaných z daní nás všech. Včetně ministra práce a sociálních věcí, Jaromíra Drábka, druhdy prezidenta Hospodářské komory a člena řídící rady evropského sdružení obchodních komor Eurochambers! Zatímco jeho šéf, premiér Nečas, nemá zábrany v tisku zdůrazňovat, že „stávka je nástroj odborů, ne vůle voličů“, on rozkladně rozkládal cosi zastrašujícího o nezákonnosti stávky.

Dlouhodobě oba unisono hovoří o nezodpovědnosti nejenom odborového odporu proti škrtům. Pardon, proti jedné jediné představě jinak nezbytných reforem. Narýsovaných finančním architektem a kabinetním kolegou obou pánů, Miroslavem Kalouskem. Drábkovým spolustraníkem, kteréhož pečeť nesla podivuhodná, k dlouhodobým dírám v rozpočtu vedoucí hospodářská politika Topolánkova vládnutí. Dalšího výkvětu demagogie.

Ve zkrácené podobě zveřejnil deník E15