Neuplyne jediný měsíc, aby se v nějakém projevu zdejšího politika neozvalo „magické“ slovo referendum. V poslední době o něm mluví dost často Paroubek, a to obvykle v souvislosti s americkým radarem a přijetím Lisabonské smlouvy. „Hlas lidu“ prý musí být rozhodující!

V obou případech, v podstatě však téměř ve všech případech navrhovaných referend, jde o naprostý nesmysl, protože „masy jsou hloupé“.

Myslíte, že by dnes jezdily vlaky, kdyby se na počátku 19. století uskutečnilo v Anglii referendum k tomuto tématu? Domníváte se, že by se dnes montovaly milióny automobilů na pásových linkách, kdyby se Henry Ford v roce 1912 s tímto nápadem řídil výsledkem referenda? Věříte tomu, že by se dnes v podstatě již celosvětově a masově prováděly transplantace srdce, kdyby se v roce 1967 Christian Barnard zeptal Jihoafričanů v referendu, zda je to správná cesta?

Kdyby člověk uplatňoval při svém společenském a technickém a později i politickém rozvoji referenda, stále bychom žili v době kamenné. Protože průměrný člověk nemůže chápat všechny souvislosti a nemá ani potřebné znalosti a informace, vznikaly rady starších, nejlepší jedinci pak se stávali náčelníky, postupně se vytvářely intelektuální a mocenské elity.

I když mnohé výjimky jistě potvrzují pravidlo, v podstatě se zastupování většiny menšinou osvědčilo. Dosud nepřekonanou formou je zastupitelská demokracie, kdy masy (voliči) dokonce mají možnost si své zástupce vybrat. To, že u nás v Česku téměř není z čeho (spíše z koho) vybírat, je věc jiná. V každém případě však i v zastupitelstvech sedí řada odborníků, případně si poslanci mohou nechat věci od špičkových specialistů polopaticky vysvětlit a pak se co nejsprávněji rozhodnout.

Kdybychom masám v referendu položili otázku, zda je správné vybírat daně a platit armádu, s vysokou pravděpodobností by neměl stát s čím hospodařit a při případné vojenské agresi by nás chránila v podstatě sebevražedná domobrana.

Všichni budeme souhlasit s tvrzením, že ten, kdo podepíše důležitou smlouvu bez jejího přečtení, je vůl. Ale hlasovat v referendu o Lisabonské smlouvě bez znalosti jejího obsahu není volovina? Vždyť jí nezná ani převážná většina našich politiků!

Na druhou stranu kdybychom se občanů v referendu zeptali, zda máme nesmyslným rozhazováním výnosů z našich daní nekřesťansky zadlužit naše děti, zda nemáme v rámci veřejného zdravotnictví finančně solidarizovat s lidmi ohroženými na životě nebo jinak těžce nemocnými - nikdy by sociální demokracie nemohla ve nedávných volbách zvítězit. Z toho vyplývá, že některé otázky v referendech nikdy nemohou a nesmí být položeny, jiné by však položeny být měly.

Při nevhodně nebo nesprávně položených otázkách se totiž masy projevují jako hlupáci.