Pan prezident prý rozhodně nebude vytvářet výrokovou bitvu. Za citacemi, které o Peroutkovi uvedl, si stojí a omlouvat se nebude. Zemřelý Ferdinand Peroutka by mohl Miloše Zemana žalovat pro pomluvu a pak by musel autor pomlouvačných výroků svá tvrzení dokazovat u soudu. Jenže trestný čin pomluvy se nedá vztáhnout na osoby zemřelé, takže od prezidenta se předložení citovaných článků nedočkáme.

Zeman z Hradu naopak vzkázal, že Peroutkovci si nechtějí přiznat krátkodobé selhání inteketuála a významného žurnalisty. Sdružení Ferdinanda Peroutky velmi opatrně hovoří o omylu, ovšem naznačuje, že pokud Miloš Zeman své výroky nedoloží, pak by se jednalo o lež.

Přispěji tedy do výrokové bitvy svou vlastní zkušeností. V září 1990 jsme se sešli s Pavlem Bratinkou a Danielem Kroupou v jedné parlamentní kavárně a shodli jsme se na vydání programového prohlášení Meziparlamentního klubu demokratické pravice. Jedním ze tří našich důrazů byl požadavek orientovat bezpečnostní politiku Československa na NATO. Byl to historicky první návrh uvažovat o rozšíření NATO do střední Evropy. V reakci na vznik MKDP tehdejší předseda rozpočtového výboru Miloš Zeman veřejně prohlásil, že takový nesmysl jako vstup do NATO mohou vymyslet jen „političtí skinheadi“. Asi bych Zemanův výrok ani nepřipomínal, považoval jsem jej doposud za projev „krátkodobého selhání“. Tiše, s pocitem zadostiučinění, jsem si výrok o skinheadech připomínal, když v roce 1999 vláda vedená Milošem Zemanem slavnostně vstupovala do NATO.

Teprve když jsem v minulém roce sledoval, jak Miloš Zeman v roli prezidenta zajel počátkem září na summit NATO v Newportu, aby vysvětlil aliančním spojencům, že na Ukrajině nejsou žádní ruští vojáci, začal jsem pochybovat, zda se jednalo o krátkodobé selhání právě ve výroku o „politických skinheadech“. Co když je to obráceně? Zeman dodnes považuje Alianci za sdružení „politických skinheadů“ a krátkodobým selháním byl jeho podpis pod Severoatlantickou smlouvou.