Jak je ten politický seriál v Česku nabourán jedním egocentrikem v roli prezidenta, který si myslí, že dodržovat Ústavu tím, že dá šanci premiérovi či premiérce, která má šanci získat důvěru poslanecké sněmovny, je idiotismus, tam končí smysluplná diskuse. Je nás, podle reakcí na Zemanův výrok, těch "idiotů", kteří nesouhlasí s míněním prezidenta, docela slušná řádka.

Taková paní Faltisová obdivuje Miloše Zemana a nemá ráda Miroslava Kalouska . Já ostatně taky ne, ovšem ze zcela jiných důvodů. Kalouskův názor na působení Miloše Zemana v roli prezidenta coby "hybatele" českých dějin, a možná i dějin "světového boje proti terorismu", mi však žádný problém nedělá. Kalousek jen říká nahlas to, co by měli říkat všichni poslanci v poslanecké sněmovně. Nemáme se, podle slavného výroku TGM, bát.

Sázka na osvíceného prezidenta nám skoro vyšla s Václavem Havlem, jehož nezpochybnitelný odpor vůči bolševické totalitě mu navždy zajistil místo mezi čelnými politiky této země. Sázka na pragmatického prezidenta Václava Klause dodržujícího Ústavu nám vyšla tak napůl, pět let se choval normálně, dalších pět let se už jen předváděl a závěrečnou amnestií a senátorskou stížností k ÚS na velezradu dospěl do stadia, kdy bych za pozitivní vnímání jeho éry budoucími dějepisci nevsadil ani pětník.

Miloš Zeman od nástupu do úřadu ukazuje, že nám "ukáže". Zatím mu jeho voliči tleskají, já jako jeho nevolič a politický odpůrce nejsem ani překvapen, ani se za něho nestydím. Přesně takového Zemana jsem na Hradě čekal, a právě proto jsem ho nevolil.

Že se Zemanem žádný zákon nepřijde, je také zřejmé. Jen ministr financí jeho vlády je politická figura k popukání. Tak si paní Faltisová představuje "boj s korupcí a pletichami", jestliže mu peníze na dluhy z prezidentské kampaně poslal ten, který za éry Fischerovy vlády dostal zajímavou zakázku?

Demokracie není zdaleka jenom o osobnostech viditelných na různých politických postech. Je i o nás, o takzvaných obyčejných občanech. My jsme suveréni, díky našim hlasům jsou na politických postech námi zvolení jedinci. Pokud je demokracie demokracií, můžeme o nich psát to, co si myslíme, a za další čtyři roky nebo pět let můžeme buďto jejich politiku opět podpořit, nebo dát hlas někomu jinému. Je to tak prosté.