GLOSA: Jiří Paroubek kráčející, bdící
Když někoho J. Paroubek označí za popletu, tak z toho dotyčný vlastně vyšel docela dobře, protože mohl být počastován onačejšími označeními, jakými se Velký Nepopleta v posledních 18 měsících prezentoval veřejně. Daleko zajímavější byl způsob, jakým Velký Vůdce novinářům (bylo jich kolkolem odhadem asi 15 s mikrofony dychtivě až servilně vytasenými) tato kolosální slova svěřoval. J. Paroubek se nezastavil - pěkně vypaseně šel a šel a pronášel slova co perly. Prostě házel perly za chůze jako sviním a žurnalisté zobali. Moc jsem se bavil, jak ten komediant kráčí a poslušní sběrači perel cupitají jeden přes druhého, aby neupadli a aby jim nic z těch plácanin neuniklo. Opravuji, tím jsem se nebavil, protože to bylo tristní. Bavil jsem se představou, kdyby naši lapači slov hnaní svými redakcemi k maximálním výkonům v zaznamenávání narůstajících pitomin sdělovaných našimi politiky v období narůstající nervozity (ta panuje mezi politiky, nikoli mezi občany!) najednou dostali rozum, nalezli důstojenství, narovnali se a prostě se zastavili. Jen by zůstali tiše stát. Jirka totiž šel a čuměl očarován sám sebou rovně do před ním couvající kamery a nic a nikoho nevnímal - jen svůj vlastní zdeformovaný obraz v objektivu kamery, který možná zeštíhluje. A kdyby zůstali stát, Jiří by plácal a plácal a šel a šel a kamera couvala a novináři by se divili, jakou že to pantomimu ten člověk vlastně provádí.
Pěkný sen. A takhle my tady žijem.
