28.3.2024 | Svátek má Soňa


GLOSA: Jiří Dienstbier

13.12.2012

Zanícený komunista, disident a chartista

Pondělní Hyde Park s Jiřím Dienstbierem, kandidátem na prezidenta, mě upomněl na jeho daleko charismatičtějšího otce, novináře Jiřího Dienstbiera. Ten, věren svému celoživotnímu přesvědčení vstoupil již ve svých 21 letech do KSČ a dle mého názoru nepřestal jako komunista myslet do konce svého života.
Pokud si myslíte, že ne, tak by bylo třeba vyhledat v archívu Českého rozhlasu jeho projev k výročí srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, v kterém ten žal z porážky "demokratického" socialismu (stejný nesmysl jako dobře propečený polárkový dort) jen čiší. A myslím si, že se svým přesvědčením a svými postoji velmi blížil postojům a přesvědčení velké většiny chartistů, ze strany vyobcovaných komunistů.

Ale nechme otce otcem a věnujme se synovi, kandidátovi na prezidenta této země. Má americké občanství, takže to je minimálně druhý kandidát, i když s dost mizivými šancemi, který do prezidentského klání nastupuje jako Čechoameričan.

A, kupodivu, absolutně nikdo se tím nezabývá. Nikdo se ho neptá, zda by se jako český prezident toho občanství USA, a to dokonce rozeného, nikoli získaného imigrací, vzdal. Čistě teoreticky, kdyby se tehdy nebyl býval vrátil s otcem do vlasti, mohl by se nyní ucházet o křeslo amerického prezidenta. Jeho místo narození by asi nevyvolávalo žádné pochybnosti, které mnozí voliči mají o místě narození syna keňského marxisty a americké komunistky, prezidenta Baracka Obamy.

Takže levicové kořeny Jiří Dienstbier nepochybně má. To mu asi každý věří. Otázkou ale je, jak je na tom jako magistr práv se znalostí Ústavy ČR. V pondělí, v onom televizním vysílání, kromě jiného a v přímé narážce na prezidenta Václava Klause prohlásil, že on by nikdy prezidentské pravomoci nepřekročil a neodmítl podepsat to, co již bylo parlamentem schváleno.

V Ústavě se ale v článku 63 píše toto:
(1) Prezident republiky dále
a) zastupuje stát navenek,
b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy,

Takže naopak, vláda by neměla sjednávat a parlament by neměl schvalovat mezinárodní smlouvy bez přímého pověření od prezidenta. Jinak si ta ustanovení článku 63 naší Ústavy neumím představit. Ale protože ideálem našich politických stran, médií a možná i našeho lidu není sebevědomý a na principech trvající prezident, jakým je Václav Klaus, ale jakýsi poddajný český "Jan Van Fischempuy", který schválí vše, co mu EU přinese na stůl.

A poslední větička na závěr. Napsal jsem, že Jiří Dienstbier se celý život cítil komunistou, a trvám na tom. Samozřejmě, že ve straně, tedy v KSČ, nebyl. Ale celý život levicově myslel, zatímco Jan Fischer sice "u komunistů" byl, ale nikdy přímo levicově nemyslel. Pokud to řeknu tvrdě, tak vždy myslel jen na vlastní prospěch a kariéru, což mu já jen stěží mohu vyčítat. Je v tom ale jeden drobný rozdíl: já nikam nekandiduji.

A ještě malý postřeh. Podívejte se na životopis Jiřího Dienstbiera juniora, nar. 27. 5. 1969, a zjistíte, že zatímco tatík byl mezi "TOP 10" disidenty, tak synek vesele studoval:

"…Během revolučního roku 1989 byl aktivním členem studentského hnutí Stuha. Vystudoval Univerzitu Karlovu, Právnickou fakultu, kde získal titul Mgr.…."

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem