Prezident Zeman měl sledovat slavnost v O2 Areně ve čtvrtek 18. října. Mohl se poučit, poučit o lidské důstojnosti a vážnosti. V hale bylo 15 tisíc gratulantů a přijeli významní hosté z mnoha zemí, nikoliv jen z řad tenistů s Novakem Djokovičem v čele, ale i sportovci další. Byl to silný prožitek, leckteré oko nezůstalo suché a všichni tleskali. Přáli Radku Štěpánkovi i jeho rodině hodně dalších úspěchů, objímali se s ním a ujišťovali ho o svém přetrvávajícím přátelství. Ovšem hlavně: samotný Radek Štěpánek předvedl lidskost, citlivost k druhým a pokoru. Ostatně vyjadřovali se tak o něm samotní hosté. Jsou totiž lidé, kteří se narodí a pak vznešeně odejdou jinam. Po nich zůstane krásná vzpomínka - vzpomínat se na ně bude dlouho. Radostně. Tak má vypadat skutečný chlap, člověk. Takového prezidenta bychom si přáli. Něco takového ovšem Zeman neumí a neumí to ani pochopit.

Naproti tomu jsou lidé, kteří se prostě jen vyskytnou, otravují a nakonec se navzdory svým hysterickým záchvatům bez přátel vytratí. Zmizí. Přinášet budou radost leda tím, že již nebudou vidět a slyšet. Přesně to je Zemanův osud. Připadá si významně a jen překáží. Ubožák. Vychloubá se svou vzdělaností a jeho vyjádření jsou slátanina. Zalyká se záští a mstí se svým kritikům za prkotiny. Libuje si v urážkách na všechny strany. Když se někdo někde dotkne jeho samotného, hned se urazí. Vypouští čím dál odpornější oplzlosti a ve společnosti přibývá těch, kteří se za něj stydí. Stud za něj i za některé další Zemanovi blízké politiky se stává národní ctností. Dávno ztratil soudnost. Chodit již není s to a i na židli se udrží jen sotva. Lpí přitom na své funkci po způsobu pijavice a odejít není schopen. Nakonec stejně odejde, ovšem pohrdán celou společností. Kromě jiného i pro svou zradu vlasti. Žalostný případ.