Fiskální program ČSSD je pak staronovou cestou k etatismu, který jako nejspolehlivější nástroj moci umožňuje postupně přebírat kontrolu nad všemi sférami ve společnosti. Podvazuje výrobu, protože ji činí čím dále více závislou na státních opatřeních a rozhodnutích, konaných - jak jinak - ve prospěch obecného blaha. Odtud je jen krůček k dalšímu povlovnému oklešťování demokracie, které se děje také ve jménu demokracie a - není-li vyhnutí - může skončit až likvidací opozice.
Probíhající ekonomická krize je dalším zneužitelným důvodem k nastolování státokracie. I ta je dobře známá z dvacátých a třicátých let minulého století a mnohokrát bylo popsáno, čím Evropu a svět strašlivě poznamenala.
Nejde tedy k naší všeobecné škodě o levicovou politiku, ale o recidivu politiky vedoucí k nepředvídatelným konfliktům s nadiktovanými důsledky. Obdobně je na tom samozřejmě i pravicový populismus se svým fundamentalním materialismem. Produkuje nejen klientelismus, ale hlavně apatii voličů a gulášový volební cirkus. V něm se neprosazují volební programy, ale marketinkové manýry agentur a finanční možnosti politických stran.
A alianční a evropské závazky? Na ty lze spoléhat asi jen do té míry, jak jsou ve skutečnosti plněny jednotlivými členy ve shodě s cíli nejsilnějších zemí v těchto uskupeních.
Těžko se na této setrvalé situaci, v níž boj o moc je stále hlavním účelem světícím prostředky, něco podstatného změní. Ale ignorovat Paroubkovu hvězdnou rétoriku nelze. Již proto, že v novodobé historii naší země už jsme takovou slyšeli a zažili. A na komety s následnou krvavou dráhou a hladolety se jen tak nezapomíná.