Při návštěvě českého prezidenta v Kremlu nebyla poněkud legrační pouze Klausova tendence opravovat tlumočníka. Takřka dojemným, leč současně prázdným a falešným dojmem působily prezidentovy pokusy přesvědčit svého protějška Putina, že v souvislosti s plánovaným umístěním amerického radaru není Česko vedeno nepřátelskými úmysly vůči Rusku. O české úmysly tu přece vůbec nejde, lze totiž úspěšně pochybovat, že by před případným vypálením antiraket ze základny v Polsku Američané konzultovali svůj úmysl s Prahou.

Putinův výrok, že argumentace o americkém obranném deštníku proti hypotetickému útoku z Íránu „zjevně odporuje zákonům balistiky“, má naopak svou hlubokou logiku: protáhneme-li úsečku ze Spojených států přes západní Evropu a Polsko nebo Česko, nedovede nás na východě ani náhodou do Íránu, nýbrž do Ruska, eventuálně do Kazachstánu.

Ne náhodou je Rusko zemí vlastnící jak nejrozsáhlejší jaderný arzenál na východní polokouli, tak i velké množství střel dlouhého doletu. Na rozdíl od Íránu, jenž jadernou náloží ani střelami dlouhého doletu nedisponuje; privilegovaným terčem pro Írán je navíc zejména Izrael, dosažitelný technicky méně náročnými střelami středního doletu a jejž Teherán považuje za nepřítele číslo 1. V případě realizace takového bombardování by radar v Česku ani antirakety v Polsku nebyly k ničemu.

Papouškování evropských politiků po Američanech o obranném deštníku proti Íránu lze pochopit, protože se za ním skrývá snaha nepřilévat oleje do ohně sporům s ruským spojencem, o němž ve Washingtonu soudí, že dlouho být spojencem nemusí. Smutné je, že se k němu uchylují i čeští novináři, a oblbují tak veřejnost. Oč sympatičtější je postoj Polska, které žádnou velkou komedii nehraje a ve spojitosti s plány Washingtonu rovnou Američany žádá o posílení vlastní obrany proti Rusku.

www.danes.cz